Život tomu chtěl, že mám doma kočku. Kdysi jsem ji zachránil z útulku, domnívaje se, že její role bude outdoorová kočka zahradní, která loví myši a po nocích se venku toulá s jinými kočkami. Později jsem se přestěhoval a kočka se stěhovala se mnou. Takže žiji u ní v bytě (kočkomilové mi rozumí) v menším moravském městě. A tím to vlastně všechno začíná.
Záhy jsem zjistil, že muž, který žije sám s kočkou je okolím považován přinejmenším za latentního gaye, metrosexuála či jinak odlišně orientovaného jedince. Nemám nic proti těmto skupinám, ale nějak nemám zájem vysvětlovat svému okolí, že kočky chovají pouze levicově orientované teenagerky nebo vetché stařenky. Tedy výhradně ženy. Kočka přísluší ženě. Tečka! Každý mi říká – kup si psa, ideálně nějaké plemeno, které je silně osvalené, patřičně agresivní, se špatnou pověstí. To je pravý znak muže v naší kultuře! Kladu si otázku, proč to tak je, proč naše kultura tak silně tlačí na vztah člověk (muž) – pes a tolik opovrhuje kočkami. A už vůbec nepřipustí, že muž, který nemá pitbulla, na předloktí nenosí vytetováno pár drsných motivů a kolem krku se mu nehoupe silný divnozlatý řetěz, by mohl být běžně heterosexuálně orientován. Zvláštní předsudek, který se jen velmi obtížně vyvrací…
Mám rád kočky. Žil jsem dříve v domácnosti i se psem a měl jsem ho rád, ale už ho nemám a momentálně mít nemohu. Tuhle jsem mluvil se ženou, jež nevěděla, jaké zvíře mám doma a velice zvesela mi popisovala nějakého svého kolegu, který má doma kočku. Smála se u toho a smíchem se zajíkajíc popisovala jeho chování - jak kočce kupuje granule, jak se k ní chová. Když se později dozvěděla, že já doma také mám kočku, nějak rychle ukončila hovor a podivně spěšně mne opustila. Přitom nemluvila o tom, že dotyčný na kočku šišlá, kupuje ji směšné oblečky nebo infantilní hračky, původně určené pro lidská mláďata. Nic takového. Už jen představa, že vůbec nějaký muž může mít dobrovolně doma kočku, jí připadala směšná.
Přitom moje kočka je hraběnka von Utulek. Ano, našel jsem ji v útulku. Někdo ji tam dal jako ubohé kotě a to ještě tak „statečně“, že ji nechal celou noc v krabici přede dveřmi útulku a kotě do rána mohlo zešílet. Když jsem si ho později vzal a donesl ke svému veterináři, ten mi řekl, že si myslí, že by to mohla být i čistokrevná britská modrá kočka. Všechno tomu napovídá – tvar hlavy, barva očí, stavba těla… Příliš to nepodporuje jen barva srsti, která je mírně jiná, než by měla být a želvovinová kresba, kterou by dokonalá britská aristokratka mít neměla vůbec nebo jen málo. Kašlu na to, jestli je taková nebo taková. Nebudu s ní jezdit na výstavy. Prostě ji mám, protože ji chci mít a protože se mi líbí přesně taková, jaká je. Tedy nedokonalá. Aspoň z pohledu oněch chovatelů a posuzovatelů na různých soutěžích, jejichž pevné mravní zásady jim dovolí uložit kotě do krabice a v chladném večeru začínajícího podzimu vmést do života před bránu útulku.
Ale ať už je to tak či tak, nezměníme to. Alea iacta est, neboli kostky jsou vrženy. Život nám to nastavil takto a teď jsme spolu.
Tomáš Jabůrek
