„Mravenci v kredenci“ aneb „Trestní oddíl na hradě Pražském“

Dovolte mi jeden příběh z dětství. Jako kluk z paneláku si pamatuji jedno nemilé období, kdy v některých blocích ve městě začali řádit mravenci. Latinsky prý „Monomorium Pharaonis.

My jsme tomu říkali zkráceně „faraóni“, ale spíše by se hodilo slůvko „mor“. Nekonečné průvody malých rezavých bestií prolézaly a systematicky ničily všechno, co jim vlezlo do cesty. Potraviny, textil i naše nervy. Ne a ne se jich zbavit.

Je třeba v tuto chvíli podotknout, že náš dům měl vždycky vzácně dobré sousedské vztahy. Partaje si většinou tykaly, přály si ke kulatým oslavám, k vánocům, scházely se při různých akcích. Prostě byli jsme jako jedna velká rodina. Až do oné památné mravenčí invaze.

Po několika neúspěšných pokusech s nástrahami a jedy různého druhu jsme zjistili, že tu rezavou havěť zřejmě nelze vyhubit nijak jinak než speciálním plynem. To ale znamenalo provést rychlou a komplexní akci ve všech prostorách celého domu najednou. Na domovní poradě se všechno jako vždy snadno a rychle dohodlo. Přijela desinsekční parta a dala se do práce.

Když byla hotová asi tak třetina bytů, tu se jeden soused seshora z dvacítky najednou zvencnul a postavil si hlavu, jako že ne. Že on nikoho cizího do bytu nepustí...že si to rozmyslel...anebo že třeba někdy jindy...a stejně že to ničemu nepomůže, atd, atd.... Prostě se mu asi nechtělo do přemísťování nábytku a potravin, následného úklidu - drobných to prací, nutných pro úspěch akce. A přitom byl takový hezký víkend! Ohledy na ostatní zjevně nebral. Že s tím prve na schůzi souhlasil, s tím si hlavu nedělal. Arogantně nám všem na schodišti oznámil, ať to jako vezmeme na vědomí a ostentativně si to vyšlapoval ke garáži s úmyslem zmizet i s manželkou na chatu. Někdo zaúpěl: „Ale teď? V tuto chvíli? To se přece nedělá!!

Pamatuju si dobře ty nevěřícné pohledy všech ostatních. Jak všem tuhly rysy. Chvilku byl klid. Ale přestože všichni mlčeli, vzduch jakoby houstnul. Po našich čelech stékal pot a po stěnách putovaly proudy nenáviděného rezavého hmyzu. Ten den jsem měl dostat první životní lekci, jak funguje demokracie.

Soused pochopitelně neodjel. Vzpomínám si jako dnes, jak byla jeho béžová lada náhle obstoupena tím lidským prstencem, který se pak zdvojil či ztrojil a jak se k tomu vozu pomalu, ale jistě, přibližoval...

Výraz přátelství, pochopení, tolerance a benevolence zmizel i z tváří, které jsem do té doby ani jinak neznal. Profesor biologie, co mě vždycky při každém setkání s laskavým úsměvem hladíval po vlasech, tam najednou stál, vpředu před kapotou, v rozhodném rozkročení, s vyhrnutými rukávy a s hrozivým výrazem protřelého hospodského rváče. Zakřiknutá uklízečka z vedlejšího vchodu se vzepjala jak pouštní kobra a třímala koště jako nunčaky. Drobný a kulaťoučký učitel odnaproti, jinak ve svých velkých červených trenýrkách obvykle tak roztomile neohrabaný, křečovitě zaťal pěsti, až mu na rukou vyskočily červené žíly. V tu chvíli mi v mých dětských očích připadal jako ten největší šampión v sumo. Prostě hrdina.

Moc slov tehdy nepadlo. Ani nemuselo. Vzbouřenec svou situaci ke svému velkému štěstí včas odhadl. Vyděšený výraz koloucha, chyceného do pasti, vystřídala dosti nejistá gesta špatně inscenovaného překvapení, pak jakýchsi neobratných omluv. Ani nevím, jestli po schodišti stoupal po svých. Měl jsem spíše dojem, že ho dav vzhůru ke dveřím jeho bytu poponáší.

Vyklizeno měl velmi rychle. Akce byla provedena úspěšně. Nepřítel byl poražen na hlavu. Láhev slivovice na oslavu úspěšné akce putovala ode dveřím ke dveřím. Jako vždy, když se společně povedlo dobré dílo. Lahvinku tentokrát věnoval - ze své vlastní iniciativy! - onen potížista z dvacítky. Prý byla moc dobrá. To ovšem dosvědčit nemůžu.

Proč jsem si na to vzpomněl zrovna dnes? Snad jak jsem zaznamenal tu poněkud vzrušenou návštěvu z EU u našeho pana prezidenta. Ne a ne se zbavit dojmu, že mi to cosi připomíná.

Sedím doma v ušáku, v ruce držím noviny, přede mnou bliká počítač, v pozadí televize a do toho do mě hustí z rádia..., jakoby unisono - pořád jenom nějaké podivné kauzy. To je pořád: Kožený... a Berdych... a Mrázek... a Kočka... a hned nato slyším Paroubek... a Langer... a Tlustý... a Gross... a Topolánek....  A v tom se začnu v tom křesle tak nějak ošívat. Jakoby po mně zase něco lezlo. A na stěnách zase jako bych viděl ty mrňavé bestie, co všude zalezou a všecko sežerou a všechno nadobro zničí.

Nezbývá mi než opět doufat, že ten občan seshora dostane konečně rozum a umožní dokončit dílo, na kterém se on sám spolupodílel, nejen pro blaho a dobré jméno jeho samotného, ale také pro pocit odpovědnosti k tisícům jiných, kteří za tuto bezesporu (obzvláště v dnešní době) nutnou a pro všechny potřebnou věc bojovali a investovali do ní tolik energie. Ještě pořád to jde. Pár sousedů se už začalo vztekat. V ostatních to pomalu kypí. Hlupák by si nepovšiml, ale zkušený a moudrý jistě zaznamená.

Tak co? Smažem to, co bylo, to bylo, dokončíme rozdělané dílo a pak dáme tu lahvinku? Já to platím. Co Vy na to, sousede?

Václav Janda