Mohli mít tajemství

Každý z nás občas uvítá chvilku, kdy je doma sám. Už jako malá holka, jsem milovala ty chvilky samoty, chvilky, kdy mi nikdo do ničeho nemluvil. Dnes se mi, jako matce od rodiny, takové příležitosti vyhýbají obloukem.

O to jsem raději, když je mi jednou za čas poštěstí jet na nějaké to školení, nebo seminář. A i když se domů vracím hned druhý den, jsem odpočatá a zbývající členové rodiny jakbysmet. Jejich zvláštní a spiklenecké pohledy schválně přehlížím. Kdo ví, co bych se mohla dozvědět. Někdy je lepší nevědět.

Některé z nás jsou bohužel nenapravitelně naivní i v pokročilém věku a samy sobě nevědomky připravují šokové situace při neohlášeném dřívějším návratu.

Když mi jednou zavolala kamarádka, že by si potřebovala popovídat, bylo mi jasné, že musím všeho nechat a jít dělat vrbu.

Už z dálky bylo vidět, že se musela přihodit něco vážného. Tak smutnou a vážnou jsem ji neznala. Náš rozhovor byl zpočátku poněkud rozpačitý, lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Ale jak stoupal počet vypitých skleniček, stoupala přímou úměrou i její kuráž. A pak to přišlo.

Musela na služební cestu, její manžel zůstal s desetiletou dcerkou doma sám. Návrat měla naplánovaný na druhý den pozdě odpoledne.

„Víš, jak jsem byla ráda, že jsem stihla dřívější vlak? Já jsem spěchala, protože mně po nich bylo tak smutno,“ řekla. Já už tušila, že se stala katastrofa. Že ho našla doma s nějakou jinou, nebo něco podobného. Ale trpělivě jsem čekala, až mi to sama poví.

Pověděla všechno. Že celý barák vypadal, jako kdyby tam vybuchnul granát. Všude poházené věci, jak jim odpadly od ruky. Nikdo ji nečekal a nepřivítal. A Janička si s kamarádkou hrála kdesi ve sklepě. Teď v zimě! Když řekla Jirkovi ahoj, ten jen otočil hlavu se slovy: „Jé, ty už jsi doma? Kuře máš v troubě, tak si to ohřej. My to tady musíme dohrát,“ hrál s kamarádem počítačové hry. Zase se rychle otočil zpátky, aby něco nepromeškala a neprohrál a mačkal tlačítka na ovladači.

Já to nevydržela a začala se smát. Tak tohle byl důvod její vážné tváře, a proč jsem musela na pivo. A já čekala milenku.

„Co se směješ? Oni mě vůbec nečekali, ani se se mnou nepřivítali. Oni vůbec nebyli rádi, že mě vidí! Všude jen bordel, děcko kdoví kde, a kdoví v jakém stavu, a oni si tam hrají hry! Mě to bylo tak líto. Já si připadala v tu chvíli tak zbytečná. A začala jsem na ně ječet. Že mě nikdo nemá rád, že jsem nikomu nechyběla, že si mě neváží, že kdybych nebyla, tak by se vůbec nic nestalo, protože by si toho ani nevšimli. Jsem jim úplně fuk. Až jsem se vykřičela, tak jsem se rozbrečela. Připadám si jako vyhaslá sopka.“

Zeptala jsem se jí, proč dopředu nezavolala, že už jede. Pak by ji určitě s úsměvem přivítali.

„Já se na ně tak těšila a myslela jsem si, že i oni na mě. A jim to bylo úplně jedno. Chápeš? Jako ta vyhaslá sopka,“ abych pochopila, zopakovala to s tou sopkou ještě třikrát. Jenže já měla trochu jiný názor a řekla jsem:

„No, ale to je normální. Já, když odjíždím, tak děcka vždycky jásají a těší se, že budou chvilku sami. Někdy dokonce, když za sebou zavřu dveře a jdu ze čtvrtého patra po schodech dolů, slyším jejich radostné ,Jupí!!´ až do přízemí.“ 

Dívala se na mě, jako kdybych spadla z Marsu. Jaké kraviny jí to říkám.

„No co se tak díváš? Tys jako děcko nebyla ráda, když matka vypadla a ty jsi mohla být sama? Nikdo tě nehlídal a peskoval, nikdo nekontroloval, jestli sis před obědem umyla ruce?“

Chvilku přemýšlela a pak odpověděla: „Ale oni mě nečekali. A já jsem potom musela ten binec uklidit.“

„Proč musela? Já bych na to nesáhla. Normálně bych jim řekla, že když jsem odjížděla, vypadalo to u nás jako u lidí a byla bych ráda, kdyby to zas vypadalo stejně. A kdyby měli připomínky, tak bych si na ně něco vymyslela. Co, to už musíš vědět sama,“ odpověděla jsem s klidem. Nechápala jsem, jak může být tak pitomá a uklízet jejich binec.

„A taky, když se vracím, volám, že už jsem na cestě. Protože, co opravdu nepotřebuju, je vrátit se do bytu ve kterém vybuchla sopka,“ nenapadlo mě jiné přirovnání. Popravdě volám spíš proto, abych nemusela vyprovázet nějakou slečnu, kterou by měl syn na návštěvě. „Když otočím klíčem v zámku, všechno u nás vypadá tak, jako při mém odjezdu.“

Po dlouhém rozebírání a vysvětlování nakonec pochopila, že si manžel s dcerkou jen užívali chvilek bez dozoru. Mohli mít tajemství, o které je ochudila. Snad se ještě naskytne příležitost a ona bude moct tento svůj omyl napravit.

Andrea Nováková