Poslední dobou se v tisku a na internetu
rozhořela diskuze o mateřství. A i když už bylo řečeno snad vše, přeci jen musím
reagovat.
Předesílám, že pro mnohé nebude můj názor zcela objektivní. Je mi 22 let a věřím tomu, že za 5 let můžu vidět věci zase z úplně jiného úhlu.
Každopádně v současnosti si pohrávám s myšlenkou, jak je ten život nevhodně rozvržen. Když je člověk mladý, studuje, má čas, sílu a chuť cestovat, poznávat nové věci a celkově objevovat "pestrost" světa, nemá většinou peníze aby mohly svoje plány a sny realizovat. V následujících letech finance rostou, ale času je čím dál tím méně. Limitem se stává zaměstnání a rodina. Nechci křivdit silnějšímu pohlaví, ale cítím, že limity se dotýkají ve větší míře žen, matek.
I když by se určitě našly rodiny, kde je role obou partnerů v dokonalé rovnováze, přeci jen si dovolím tvrdit, že není úplně obvyklé, aby žena zavolala manželovi a informovala ho, že nákup a večeře je na něm, protože ona se jde rozvíjet na kurz Flamenga. Nebo aby si zabalila batoh a vyrazila na cestu po Indonésii.
Od mužů se jednoduše očekává, že rodinu zabezpečí, od ženy, že se jí obětuje. Omezí své zájmy, plány odsune na pozdější dobu a vzdá se některých snů.
Kdybychom tak měli deset let navíc, abychom si své sny splnily. Takový mezistupeň mezi studentskými léty a vážným dospělým životem. Doba, kdy bychom měli čas a prostředky věnovat se jen svým zájmům a zálibám.
Až já dostuduji budu mít věk akorát na první dítě. A teď mě asi liga matek zasype kamením, ale napadá mě otázka: Není to trochu škoda? Svět je tak zajímavý a bohatý a nabízí tolik věcí které stojí za to poznat, klade nám do cesty překážky, které stojí za to zdolávat. Je v nás takový potenciál, taková energie. Pokud se rozhodnu onen potenciál investovat do mateřství, nebudu jednou litovat? Nebudu postrádat to, co jsem nestihla? Napadají mě stovky nesouhlasných argumentů, kterými mě může čtenář umlátit. Pojmout život jako bezbřehou zábavu a užívání si je sobecké a nedospělé. Až zaklepu bačkorama, zanechám po sobě jen jméno v matrice a s přibývajícími léty bude ubývat lidí, kteří na mě budou vzpomínat a zametat mi náhrobek. Zplodit potomka, vložit do něj kus sebe samé, vychovat z něj plnohodnotného člověka, který ponese v žilách moji krev a bude ji předávat dál, to je jediný a opravdový smysl života. Skutečně? Věřím, že je spousta žen, které to tak necítí a rozhodně to není chyba v matrixu. Každý má na věci svůj osobitý názor a nikdo nemá patent na pravdu.
Proto bych neodsuzovala ženy, které se rozhodly jít bezdětnou cestu. Nemusí to být vždy jen kariéristky, honící se za mamonem. Mohou to být i ženy, které chtějí prožít život v jiné formě, než jakou stereotypní společnost vytvořila.
Otázkou zůstavá, jaký život bude těchto žen, až se energie a potenciál vyčerpá. Nebudou se cítít ve společnosti, která zastává tradiční rodinný model, osamělé?
Jako každý mladý člověk naivně sním o tom, že zrovná já změním svět. Že najdu lék na hladomor nebo dostanu Nobelovu cenu za mír. Zároveň si uvědomuji, že přátel mohu mít nespočet, ale nikdy mi nebude nikdo blíže, než vlastní rodina. A k čemu spousta úžasných zážitků a dobrodružství, když je nebudu mít s kým sdílet?
Celý život je otázkou kompromisů. Cest, jakými se můžeme vydat, je víc než dost a žádná není ta správná. Vyhravá ten, kdo dokáže hrát se všemi kartami.
A vo tom to je.
Lucie Rychterová
