Líheň nových komunistů

Obecně známý výrok W.Churchilla říká: „Kdo nebyl ve dvaceti  komunistou, nemá srdce. Kdo jím zůstal ve třiceti, nemá rozum“.

Další, již méně známý, zato pro naši současnost varovný výrok, pronesl řadový komunista, diskutující na prvomájové oslavě na Letné: Dále viz celý článek.

 „Váš narůžovo namalovaný kapitalismus má přinejmenším stejné množství chyb, jako dříve ten náš socialismus.“

     Churchillův výrok prověřila historie. Druhý výrok potvrdil nedávný průzkum veřejného mínění - jak lidé hodnotí poměry před listopadem. V něm 15% dotázaných odpovídá bez váhání, že před listopadem bylo lépe a 35% lidí uvádí: „Je to tak na půl, nedá se říci“. Není zde téměř po dvaceti letech svobody něco v nepořádku? Nedávné volby ukázaly, že ano a zatřásly politickou šachovnicí. Nemůžeme se divit. Současná situace je výsledkem dlouholetého působení našich politických špiček, bez rozdílu stranické příslušnosti.

      Lidé od samého začátku očekávali něco, co nepřišlo a navíc přišlo něco, co neočekávali. Jaké bylo očekávání a jaká je skutečnost? Doporučuji nahlédnout do knihy Petra Síse Zeď, ve které chtěl autor  přiblížit srozumitelně dětem změny ve společnosti. Nakreslil v ní svět, symbolicky rozdělený zdí, kde na straně východní vládne strach, útisk, korupce, bezpráví, závist, lež … a na straně západní svoboda, spravedlnost, pravda, morálka, rovnost, čest, důvěra, cnost…Jak málo si užíváme jmenovaných atributů, přisuzovaných západu, není třeba komentovat. Naopak těch východních si užíváme dále vrchovatou měrou: Strach o osobní bezpečnost, o bezpečnost našich dětí, strach z loupeží, krádeží, z přepadení nebo znásilnění, strach z organizovaných podvodů, strach o úspory v bankách. Korupce je o řády vyšší co do rozsahu i co do výše částek. Útisk zaměstnanců v některých sférách podnikání je dobře znám. Bezpráví. Velmi obtížná vymahatelnost práva – opět jsou si lidé rovni, ale někteří jsou si rovnější. I závist přetrvává dále. Mění se ale spíše v pohoršení nad požitkářstvím rychlokvašených multimilionářů, zbohatlých „na hraně zákona“ případně daleko za ní. A lež? Té se daří od nejvyšších politických činitelů až po bezvýznamné podomní prodejce pochybných produktů.

     Systém socialistického zřízení i představy o budoucím komunismu měly vady, které nebylo možno odstranit právě pro samu podstatu ideologie. Proč však musí mít  tolik vad systém, který vychází ze svobodného rozhodování široké veřejnosti? A že je má, to je nesporné. Jsou jich ne desítky, ale spíše stovky, možná tisíce. Pozoruhodné je, že tyto vady často nelze odstranit opět kvůli samé podstatě systému, paradoxně proto, aby nebyla narušena ta přílišná svoboda jednotlivce, zneužívaná k porušování práv většiny.

     Za totality byla moc pevně přidělena a nebylo třeba ztrácet čas bojem o ni. Zákony a vyhlášky nepolitického charakteru byly vcelku promyšlené.

     Posuzujeme-li činnost našich zákonodárců dnes, zjistíme, že možná dvě třetiny jejich času a úsilí je věnováno boji o stranickou a osobní moc. Odstraňování výše uvedených nectností  kvalitním zákonodárstvím jako by bylo pouze činností vedlejší. Na tuto práci mnoho času nezbývá.  Další překážkou  produktivního zákonodárství jsou různé postranní nebo přímo osobní zájmy. Vzájemné osočování politiků a urážky stranických protivníků pak brání v dosažení shody a rychlému vyřešení jednoznačných věcí, na které by stranická příslušnost neměla mít vůbec vliv.

     Nemůžeme se divit, že voliči nakonec využili svého práva a rozhodli se pro změnu.

Nepovede-li tato změna k lepšímu, kdo je asi vinen?      

Jaroslav Novák