Krize aneb na dlazbě

Krizi jedni popírají, druzí zveličují, lidé, kterých se to týká, jsou němí hrůzou, zbytek neví, co si myslet. Je to jednoduché. Koukejte kolem sebe. Na dlažbu.

Tedy, pardon, jestli tedy mohu, s dovolením, zdá se, v jistých náznacích a v jistém světle by se tak mohlo skutečně jevit, že naše společnost utrpěla, nebo lépe, byla lehce dotčena, jakousi krizí, tedy, řekněme nedostatkem … DOST ! Je to krize společnosti se vším všudy. Nejde jen o ekonomiku. Ekonomika to jen umí vyčíslit a dojet na zkorumpovanost. Máte padáka? Ano? Odkud? Z výsluní? To už dávno. Z úřadu práce? Tak to teprve přijde. Dovolila jsem se ohradit úřednici…Od toho jsou nadřízení? Viděli jste ho? Ani nechtějte. Sejdeme se tam.  NA DLAŽBĚ.

Jsem jen prototyp. Jsem bez práce. Mám vysokou školu, anglicky ovládám plynně slovem i písmem, mám mnohaletou praxi, jsem svobodná, flexibilní a všechny ty nekonečné požadavky, potřeby, nároky, podmínky. Do práce jsem vždy dávala vše. Až příliš. Znáte to? Jsem bez práce. Na mé inzeráty chodí slušné odmítavé odpovědi. Pro tohle jsem studovala při zaměstnáních po nocích přes deset let. Deset nejlepších let. Odmítala jsem zábavy, kino, legraci, alkohol, přátele. Přes den se snažila uživit, vzdělávat. Roky v Anglii, kde jsem dělala totéž – studovala a pracovala – nezapočteno do odpracovaných let. Asi jsem se válela na pláži. Tenkrát to zákon neošetřil, moje chyba, že vystudovat jazyk v té době jinak ani nešlo.

Mám nějaké disproporce v životopise. Nelezla jsem nikomu někam. Myslíte si, že když vystudujete, máte co nabídnout, a že když máte praxi a neskonalé výsledky, nemůže Vás nikdo odmítnout? Omyl. Ve velké korporaci nejprve narážíte na lidi bez potřebného vzdělání, s minulostí a jistotou místa. V moderní mezinárodní korporaci narazíte na konflikt příslušnosti v dozorčí radě a businessu, kam tečou velké peníze, který se jen snažíte vzkřísit, neboť je to v náplni Vaší práce, i když víte, že tenhle business nikdy neměl vzniknout. Letíte Vy. Ne na služebku. Z podniku. Na dlažbu. Jste nebezpeční. Důvod je jen otázkou slovesnosti. Jste ve zkušebce. Nemáte odvolání. Vše je legální.

Jdete do soukromé firmy. Víte proč. Tam musíte makat, tam se musíte točit, tam potřebují výsledky. Ano, v tom to celé tkví. Kašlete na dobře znějící životopis a všechny ty vznešené korporace. Jenže když nelezete slečně pana ředitele do řiti, bez ohledu na výsledky, bez ohledu na profesionalitu, slečna zná jen tuto firmu, nic víc, nic míň (a důkladně pana ředitele), pak soukromý život pana ředitele donutí udělat pořádek. Má snad on tohle zapotřebí? Nejste její člověk. Ona sice nic nikdy nestudovala, nemá v ničem ani praxi, a co? Je to soukromá firma. Máte přehled, máte nadhled, máte srovnání, máte vzdělání. Nemáte pana ředitele. Máte přesvědčení, že jste dělali, co bylo správné. Ale nelezli jste do správné řiti. Nelezli jste nikam. Lezli jste unaveni domu. Vyčerpáni. Že výsledky jsou výsledky? V rámci nejvíce možné slušnosti. Proč to všechno? Abych dnes nevěděla kudy kam. Na dlažbu.

Mohla jsem podnikat; dnes jsem mohla mít jazykovou školu, ale já upřednostnila studium. Tenkrát, před lety! Odmítala jsem nadšené studenty. Fronty klientů! Nenapadlo mne, že bude nějaká krize, že podnikat lze jen někdy, a kdo to nechytí v počátcích, že už to nedohoní. Honila jsem vzdělání. To je přece k podnikání třeba. Žádný amatérismus. Vzdělání jsem mohla honit dnes (mám hodně času, není ani kam chodit na pohovory), se slušnou poctivou firmou za zády. Vlastní. Že vždycky lze začít podnikat? Začít možná. A také skončit. Doba šla kupředu příliš rychle. Dnes začínají podnikat šílenci. Získat kapitál? Teoreticky na počkání, dle letáků asi i na ulici. Na ulici kapitál skutečně najdete – ten nejcennější. Lidský! Na dlažbě.  

Chtěla jsem učit ve škole. Státní instituce se vším vždy, to tady ještě nebylo, jenže: vzdělání s posláním. Moc by mne to bavilo.  Neuživila bych se. Nemám ničí podporu. Jsem sama. Když jsem měla vysoké platy, vysoké odvody chodily do systému. Když potřebuji, abych nepřišla o byt, je tam limit. Pro odvody bez limitu přímo úměrně, pro příjem jen do určité výše. Nebude to stačit na výdaje. Musíte prodat byt.

Už půl roku čtu o sazbách pro banky. Jsou dole. Sazby od banky klientům, nejdou dolu. Proč řešit příčiny, když lze řešit důsledky (lichva). Ano, mělo by se to uzákonit, ale proč není zločin, že banky dusí dusící se ekonomiku? To není uzákoněné. To není zločin. Jsem na podpoře (nestačí a ne na dlouho) se všemi, i těmi, kdo nikdy nestudovali, nic neobětovali, třeba pracovat nechtěli. S těmi, kteří poctivě makali rukama, v zimě, mrazu. Dnešní doba si nevybírá. Na dlažbě je to jedno.

            Úřednice na úřadě netuší, za co se z podniku vyhazuje. Před ní sedí neskuteční lajdáci, povaleči a zkrachovalci a neschopní. Ona práci přeci má. A stačí tak málo. Chcete jí snad Vy vysvětlit, co skutečně obnáší takový Front-line pracovník, co je to klient, jak s klientem jednat, a že jde o člověka ve velkém stresu a tísni? Nedostanete se ke zbytečnému slovu: Máte vyplněné formuláře? Oba? Správně? A kde máte ten a ten doklad. Ale to musíte doložit to a to. A jak se to píše? Ten Váš certifikát? A to je na co? Ano, ona zná tyto doklady! Vy snad ne? Tak si to přečtěte. Je to tam snad napsané. Neumíte číst? V jakémkoliv slušném podniku tohle jen jednou. Přišla by jen jedna stížnost. Sedí na opačné straně přepážky. Sedí za přepážkou státní instituce, nesedí na dlažbě. Ta studí… Úřednice.

Tak proč se vzdělávat? K čemu lidi se soucitem, snahou, úctou, hodnotami? Naběhnete si na žaludeční vředy, zabijete deset let života, a co z toho? Jestliže jdete na vše poctivě, poctivě na to dojedete. A jestli to jinak neumíte, zastihne Vás. Krize. Tohle je krize. Společnosti. Hodnot. Principů. Vaše krize !

Emma Cooper