Český Ráj. Už ten romantický název probouzí v člověku zvědavost. A sotva ho jednou navštíví, už nikdy na něj nezapomene. Jen těžko se dají určit nějaké pevné hranice tohoto divokého kraje lesů, skal, hlubokých údolí a chladivých rybníků.
Území mezi Mladou Boleslaví na jihozápadě, Jičínem na východě a Turnovem na severu lákalo romantické duše již před více než sto lety. Když lázeňští hosté v Sedmihorkách vyslovili poprvé to pojmenování, netušili, že se tím zapíší do historie. Stalo se. Název Český Ráj se ujal. A nejen mezi turisty – brzy začali tento krásný kout Čech objevovat i trampové. Zakládali po vzoru divokého západu osady, jejichž sláva dodnes nevyhasla. Třeba El Toro v Údolí hnusu u Žehrovského potoka, jež existuje dodnes. Hodně vody proteklo potokem a srub i s totemem stále připomínají roky dávno minulé, opečovávány pokračovateli zakladatelů. Jsou však i jiná trampská místa, jejichž historie zůstává jen na fotkách a ve vzpomínkách pamětníků. A spolu s nimi zřejmě zcela zmizí. Bohužel.
S turisty totiž do kraje vtrhla i civilizace se všemi svými neblahými průvodci. Člověk byl donucen přírodu chránit. Za každou cenu. Roku 1955 vznikla chráněná krajinná oblast Český Ráj. I přesto ale trampové v dobách totality dál jezdili pod skalní převisy a pokračovali v tradici svých otců a dědů šikanováni komunistickou mocí, které vše co zavánělo svobodou pochopitelně vadilo. Ale až teprve teď, na přelomu století, začalo být pro trampy v Českém Ráji obzvlášť těsno. Někteří horliví ochranáři přírody začali prastará tábořiště pod převisy rozebírat, likvidovat, pálit. Svaté jim nejsou ani tzv.Kempovky – sešity a knihy do nichž v průběhu let zapsalo mnoho poutníků své myšlenky, vyznání, názory. Trampové jsou pronásledováni a nemilosrdně pokutováni. Ochranáři pro to mají dva „pádné“ argumenty. Za prvé – tramp porušuje zákon o ochraně přírody. Svým pohybem i přítomností v CHKO mimo značené turistické stezky prý narušuje živočichům jejich teritoria. To, že tak činil v těchto místech již více než 70 let nebere nikdo v potaz. Za druhé se tito rádoby strážci začali ohánět argumentem novým – svou činností pod skalními převisy prý trampi narušují archeologické sedimenty. To, že pod převisy hledali lidé útočiště od pradávna je neoddiskutovatelné. Proč se o to ale archeologové začali zajímat až teď – po téměř osmdesátiletém působení trampů v těchto místech? Kromě jiného totiž jistojistě najdou popel prvního trampského ohniště z 20. let minulého století, kuřecí kůstku z trampské večeře, či torzo ešusu sloužícího k vybírání popela. Tramp se totiž sám stal historickým objektem, který ovšem na rozdíl od lovců mamutů přežívá v souladu s přírodou dodnes.
To moderní benzínové čtyřkolky a terénní bicykly schopné vjet v přírodě kamkoli, rozhodně v souladu s přírodou nejsou. Ovšem, bezohlední majitelé těchto dopravních prostředků dostávají pokuty jen zřídka. Mimo cestu projedou, způsobí leckdy nenávratnou škodu a nepolapeni zmizí. Hon na trampy, který v Českém Ráji probíhá, se tak stává tak trochu honem na čarodějnice. Tramp vyhledávající tradiční místa je totiž pro horlivé ochranáře dobrým terčem. Je odchycen, pokutován a ochrana přírody si může udělat další pomyslný zářez. Na některých nejmenovaných strážcích přírody je ale poznat, že jim nejde ani tak o tu přírodu, ale o vlastní ego, které si svou zdánlivou mocí nad bezmocnými vylepšují. Jistě. Trampové porušují literu zákona o ochraně přírody, ale kdo dneska (i třeba nevědomky) neporušuje nějaký zákon? A porušují ho trampové opravdu tak závažně, jak je jim vytýkáno? Mnoho lesáků, hajných i ochranářů uznává, že trampové na žebříček škůdců přírody až tak moc nepatří. K tomuto poznání je dovedla životní zkušenost a častý dialog s trampy. To zřejmě těm, kteří pronásledují trampy v posledních letech, a to nejen v Českém Ráji, chybí.
Nikdy nevyhlášené trampské hnutí jako takové vzývá svobodu, volnost, kamarádství a lásku k přírodě. Přežilo Kubátovi zákony ve 30. letech 20. století. Ustálo pronásledování komunisty v dobách socialismu a doufejme, že překoná i nátlak archeologů a rádoby ochránců přírody na začátku století jedenadvacátého. A aspoň ve vzpomínkách, či na zažloutlých fotografiích přežijí i trampská tábořiště, jako třeba Amfík, Malý a Velký Faraón ve Skaláku, Černý Rytíř v Klokočkách a mnohé další z nichž už zbyl jen jemný písek.
To, že trampové nejsou organizovaným hnutím, bylo, je a bude vždy jejich výhodou. Myšlenka svobody, volnosti a kamarádství se totiž zničit nedá.
Pavouk
http://pavouckej.wz.cz/
