Je lepší žít s chlapem a nebo bez něj?

Vážené ženy, dívky, kamarádky a kolegyně a také všichni a všechny ostatní, kdo budete toto mé zamyšlení číst - Co myslíte? Je to lepší bez nich a nebo s nimi?

V úvodu, abych předešla případným dohadům, hned předestírám, že nejsem ani feministka ani lesba a dokonce ani blázen. Jen jsem poslední dobou trochu zabilancovala. Jsem vdaná již nějaký ten rok a vdávala jsem se z lásky. Tento fakt ještě korunovalo mé těhotenství, ale pravda je, že původní přání se vzít s ním nemělo nic společného. Spíš se nám miminko tak nějak do svatby povedlo objednat.
I když trochu neplánované, nicméně chtěné z obou stran. Byli jsme už tak nějak věkově zralí, a proto jsme v našem okolí nebyli jediní, kteří do toho práskli. A to nejen do svatby, ale také do dětí. Byla to krásná doba. Stěhování, stavění, zařizování, rození a vychovávání se táhlo několika dalšími lety v naší partě jako červená stuha. Vždycky aspoň někde se něco dělo a nebo aspoň čekalo. A najednou se také rozcházelo, někdy podvádělo a někdy rozvádělo.

Byla jsem vychovaná jako hodná a poslušná holčička, která si se vším poradí, dobře se učí a nezlobí. A tak jsem tento model začala zvesela a poněkud hloupě aplikovat také do mého manželství. Vůbec mi nevadilo, že se postupně starám téměř o veškerý chod domácnosti i o drobné opravy na domku. O synovi vůbec nemluvím, byla jsem na MD, tak to byla má povinnost. Vlastně jsem na sebe byla hrdá. Vůbec jsem si nějak nestačila všimnout, že můj muž vlastně tak nějak koexistuje vedle mě a že jeho realita se postupně přenesla do virtuálního světa.

K výše uvedenému zamyšlení mě však přivedl fakt, že se rozvádí má velmi dobrá kamarádka. A cítí se výborně. Po počátečním šoku se u ní dostavila úleva a teď už se těší na SVŮJ nový život. Uvědomila jsem si, že z období, kdy jsem se vdávala i já (a bylo nás asi 10 párů), už jsme zůstaly jen 2 dvojice. A to uběhlo sotva 10 let. Protože my holky držíme při sobě, a taky se znají naše děti, zůstaly jsme spolu v kontaktu dále. A já najednou zjistila, že v podstatě bez výjimky jsou mé kamarádky spokojené, spíš bych napsala šťastné a se svým osudem naprosto srovnané.

Většina z nich pracuje, každá z nich obrátí každou korunu, protože se v penězích opravdu netopí. Ale jsou spokojené. Všechny do jedné mi tvrdí, že rozchod a nebo rozvod byl nejlepším řešením jejich života, že se s těma chlapama fakt žít nedá. Líčily mi mně dobře známé scénky z manželského života. O tom druhém druhu. Žádná z nich se necítí pošlapaná, odstrčená ani osamnělá. Chodí mezi kamarády (jak ženy, tak muže), některé z nich i s někým chodí, ale jak říkají, "jen o víkendu". Přes týden pracují, vyzvedávají děti ze škol a školek, učí se s nimi a k večeři si oloupou pomeranč, protože není nikdo, kdo by bouchal příborem do stolu a požadoval teplé večeře.

Čím víc a čím déle jsou mé kamarádky a známé takto spokojené, tím víc se já doma mračím. Vadí mi, že se tak necítím i já. Vlastně si asi nemám na co stěžovat. Nemám? Nevím. Můj muž mě nebije, pije přiměřeně a nepřiměřeně kouří, chodí do práce a z práce domů a občas nás vyveze (většinou na chalupu). A tím to tak nějak také končí. Žije zřejmě v představě, že prádlo se z lásky k němu samo pere a skládá, byt uklízí a jídlo v lednici roste v noci. Syn nosí jistě samé jedničky a pokud ne, rozhodně to není jeho chyba. Psa nevenčí, protože pokud se nenaučil doteď chodit močit na mísu, tak není hoden jeho pozornosti. Fakt, že ho pořídil on, není revelantní.

Chtěla jsem to změnit a několikrát jsem se pokoušela o dialog. Vždy skončil fiaskem. Není mu jasné, co mi sakra pořád vadí. Vždyť chodí do práce, nosí domů výplatu a ani toho prádla moc nanašpiní. Tak o co jde? Jeho řídké návštěvy v ložnici zřejmě mají něco společného se zatměním slunce, jinak si jejich četnost neumím vysvětlit. A já někdy tiše plakala do polštáře. Ale už nepláču. Cítím, že sílím a že volání svobody má opravdu vábivý tón.
A já si tak tiše představuju, jak přijdu večer domů, byt bude v tom stavu, v jakém byl, když jsem odcházela. Společně se synem vezmeme psa ven a nebo půjde jenom on, zatím co já uvařím něco malého k večeři. Večer nejen že budu mít čas koukat na televizi, ale dokonce si budu moct vybrat na co. Vana nebude ozdobená zašedlým proužkem. Nebudu muset řešit požadavky typu: došly mi slipy.

Každý druhý víkend budu mít volný, naprosto na cokoli. Strašné budou jen každé druhé Vánoce. Nebudu se muset o svůj život dělit s tím vetřelcem. A pak mě můj muž pochválí, nebo něčím pobaví a já začnu váhat. Tak jak tedy? Mám se spokojit s tím, co doteď mám? Vyvrátí mi některá z Vás můj omyl? Některá z Vás, která s ním žije ne proto, že nemá sama na zaplacení nájmu. Některá, která také váhala a nakonec se rozhodla pro život s NÍM.

Ráda si od Vás nechám poradit. Co si myslíte vy?

P.S. Jdu vařit, poledne se blíží :-)

Marlena Carvanová