I jako nevidomé vozíčkářce mi doba svobody a demokracie zaručuje důstojný život

Třicet let. Neuvěřitelně dlouhá doba. Ale když se ve svém životě ohlédnu zpět, připadá mi to jako mávnutí kouzelného proutku. Ale právě tolik let letos uběhne od společenských a politických změn v našem státě.

Změny jsem vítala s velkým nadšením. Důvod jsem k tomu určitě měla. Na vlastní kůži jsem zažila, jak se choval končící politický systém k těm, kdo jsou jakkoli jiní. A vlastně svým způsobem nepohodlní. Lidé s handicapem byli schováni v různých ústavech. O tom, jaká je skutečnost věděli pouze rodinní příslušníci.

A na počátku těchto změn jsem ani sama netušila, jak se mě samotné změní život. A to prakticky od samého základu. V danou chvíli bych si ani netroufala pomyslet na to, že bych jako člověk s handicapem mohla bydlet sama a svůj život pevně držet ve vlastních rukou. Ale opak je pravdou. Opravdu již několik let žiji sama. Ač s podporou profesionálů, je můj život samostatný a důstojný. O každé vteřině svého bytí a nebytí si rozhoduji naprosto svobodně. I já prožívám své každodenní radosti a strasti života. A musím přiznat, že jsem v té každodenní možnosti volby spokojená. Cítím se v tom velmi dobře. Vyhovuje mi to. Kdyby mi tehdy někdo o něčem podobném vyprávěl, tak si ťukám na čelo a říkám s úsměvem na rtech, že se zbláznil.

Dnes jsem přesvědčena, že kdyby ke změnám nedošlo, tak nejsem tam, kde jsem. S přihlédnutím k tomu, jaká je moje situace dnes, zcela jistě. Jako nevidomá vozíčkářka bych určitě byla v nějakém ústavu sociální péče pro dospělé, poslušně bych ležela na lůžku pod vlivem léků. Takových, které by mě dokonale utlumily a já nemohla druhé obtěžovat svými požadavky a potřebami. Nikoho by to totiž nezajímalo. Byla bych pouhým číslem do statistiky. Kusem. Nikoli člověkem se svou hodnotou. Číslem ve statistice jsem i dnes, ale moje situace je naprosto odlišná od té, která byla v dávných dobách...

Již několik let si plně uvědomuji tento veliký dar svobody a ve svém srdci za něj děkuji. Otevřely se mi dveře k možnostem, které jsem si nedokázala představit a nedovolila jsem si na mnohé ani pomyslet. Otevřely se mi dveře k lidem a novým věcem. Neustále pro sebe mohu objevovat něco nového. A i přesto, že jsem i já sama zestárla o těch třicet let, tak mě to objevování neustále baví.

Každodenní život není jednoduchý pro nikoho. Pod vlivem různých okolností a událostí nemám sílu a chuť pokračovat mnohdy ani já sama. Ale život je tak krásný. Je to veliký dar.

A právě tato doba svobody a demokracie mi zaručuje důstojný život. A to i přesto, že je mnohdy kulhající.

Vladimíra Frančáková