Třicet let. Neuvěřitelně dlouhá doba. Ale když se ve svém životě ohlédnu zpět, připadá mi to jako mávnutí kouzelného proutku. Ale právě tolik let letos uběhne od společenských a politických změn v našem státě.
Změny jsem vítala s velkým nadšením. Důvod jsem k tomu určitě měla. Na vlastní kůži jsem zažila, jak se choval končící politický systém k těm, kdo jsou jakkoli jiní. A vlastně svým způsobem nepohodlní. Lidé s handicapem byli schováni v různých ústavech. O tom, jaká je skutečnost věděli pouze rodinní příslušníci.
A na počátku těchto změn jsem ani sama netušila, jak se mě samotné změní život. A to prakticky od samého základu. V danou chvíli bych si ani netroufala pomyslet na to, že bych jako člověk s handicapem mohla bydlet sama a svůj život pevně držet ve vlastních rukou. Ale opak je pravdou. Opravdu již několik let žiji sama. Ač s podporou profesionálů, je můj život samostatný a důstojný. O každé vteřině svého bytí a nebytí si rozhoduji naprosto svobodně. I já prožívám své každodenní radosti a strasti života. A musím přiznat, že jsem v té každodenní možnosti volby spokojená. Cítím se v tom velmi dobře. Vyhovuje mi to. Kdyby mi tehdy někdo o něčem podobném vyprávěl, tak si ťukám na čelo a říkám s úsměvem na rtech, že se zbláznil.
Dnes jsem přesvědčena, že kdyby ke změnám nedošlo, tak nejsem tam, kde jsem. S přihlédnutím k tomu, jaká je moje situace dnes, zcela jistě. Jako nevidomá vozíčkářka bych určitě byla v nějakém ústavu sociální péče pro dospělé, poslušně bych ležela na lůžku pod vlivem léků. Takových, které by mě dokonale utlumily a já nemohla druhé obtěžovat svými požadavky a potřebami. Nikoho by to totiž nezajímalo. Byla bych pouhým číslem do statistiky. Kusem. Nikoli člověkem se svou hodnotou. Číslem ve statistice jsem i dnes, ale moje situace je naprosto odlišná od té, která byla v dávných dobách...
Již několik let si plně uvědomuji tento veliký dar svobody a ve svém srdci za něj děkuji. Otevřely se mi dveře k možnostem, které jsem si nedokázala představit a nedovolila jsem si na mnohé ani pomyslet. Otevřely se mi dveře k lidem a novým věcem. Neustále pro sebe mohu objevovat něco nového. A i přesto, že jsem i já sama zestárla o těch třicet let, tak mě to objevování neustále baví.
Každodenní život není jednoduchý pro nikoho. Pod vlivem různých okolností a událostí nemám sílu a chuť pokračovat mnohdy ani já sama. Ale život je tak krásný. Je to veliký dar.
A právě tato doba svobody a demokracie mi zaručuje důstojný život. A to i přesto, že je mnohdy kulhající.
Vladimíra Frančáková
