Historie paní Blízké, aneb od ptačích budek k ústavním právům

Z pro mě nepochopitelných příčin můžeme v posledním desetiletí pozorovat zvrhlou módu - instalování automatizovaných technických prostředků používaných bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Stacionární radary u silnic. Takové ty „ptačí budky“.

Řidiči jsou prý čím dál tím agresivnější a bezohlednější a radary mají být odpověď na tento mediálně propagovaný trend. Zlý šofér bude změřen, dostane fotku se složenkou a napříště už bude hodný. Má to jeden háček. Tedy háčků to má nepochybně mnohem víc a já se jich budu snažit postihnout co nejvíce, ve snaze popsat vývoj tohoto fenoménu završený v poslední novele zákona o provozu na pozemních komunikacích.

Předem si ještě dovolím upozornit, že se jedná o ryze neodborný a silně subjektivní pohled právně nevzdělaného laika.

Jádrem problému je neschopnost radaru - technického zařízení - zaznamenat přestupek a přestupce. Zákon o přestupcích definuje přestupek jako "zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně" ¹⁾. Radar, který vozidlo změří a vyfotí, neumí rozhodnout, byl-li porušen, nebo ohrožen zájem společnosti, kterým je v tomto případě bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Neumí to. Umí pouze zaznamenat jednání naplňující formální znaky přestupku výslovně označené v zákoně - překročení nejvyšší povelené rychlost – tím, že jednu změřenou fyzikální veličinu porovná s nějakým v zákoně stanoveným číslem. Bez ohledu na schopnosti řidiče, vlastnosti vozidla a nákladu, stavební a dopravně technický stav pozemní komunikace, povětrnostní podmínky a další předpokládatelné okolnosti. Z definice je jasné, že to samo o sobě nestačí k prohlášení takového jednání za přestupkové. Chybí tam ten porušený (ohrožený) zájem, který radar neumí posoudit. Můžeme přistoupit na tvrzení (a současnou praxi úřadů), že zájem porušující (ohrožující) jednání je každé, které vykazuje formální znaky výslovně označené v zákoně (pak by ovšem ta definice přestupku byla zbytečně komplikovaná), avšak narazíme na další problém - radar neumí domnělého přestupce spolehlivě ztotožnit. Maximálně nám poskytne jeho fotografii, zpravidla nevalné kvality, a to ještě pouze tehdy, pokud nemá řidič například sklopený sluneční štítek, nebo čelní sklo neodráží sluneční svit.

Naštěstí máme všichni auta od státu označkovaná registrační tabulkou a tak má provozovatel radaru v ruce aspoň něco. Obrazový záznam jednání naplňující formální znaky přestupku s registrační značkou vozidla. Moment. A tohle má stačit? Musí!

Registr nám tedy na základě registrační značky poskytne nacionále provozovatele, pošleme složenku a bezohledný řidič (sic) je potrestán. Jenže takhle jednoduché to není, a u nás stále ještě žije dost lidí, kteří nejsou zvyklí platit bez ptaní cokoliv, co jim přistane ve schránce. Tak začali někteří provozovatelé chodit s tvrzením (ať už pravdivým, nebo nepravdivým), že si nepamatují, kdo v danou dobu řídil jejich vůz. A orgán byl nahraný. Nic víc neměl, z čeho by mohl dokázat, že třeba právě provozovatel řídil onen zaznamenaný vůz.

V tomto momentě by bylo asi rozumné tuto radarovou módu ukončit a hledat nějaké jiné řešení, které nebude při trestání neukázněných řidičů spoléhat na jejich svědomí, ochotu, nebo nulové právní povědomí. To bychom ale nebyli v Čechách. A tak byla od roku 2005 zavedena taková berlička, a sice povinnost provozovatele znát údaje potřebné k určení totožnosti řidiče vozidla ²⁾ a tyto na výzvu příslušných orgánu sdělit ³⁾. Odmítnutí znamenalo pokutu od 5 do 10 tisíc ⁴⁾, až na jednu výjimku. Tím je Listinou základních práv a svobod stanovené právo „odepřít výpověď, jestliže by jí (dotyčný) způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké“ ⁵⁾. Mediálně se mu také říká „výmluva“. Tato „výmluva“ je pak implementována v zákoně o policii ⁶⁾, zákoně o obecní (městské) policii ⁷⁾ a zákoně o přestupcích ⁸⁾. Můžeme se pouze domnívat, co si od toho té povinnosti zákonodárce sliboval, ale prakticky to mělo pouze jeden jediný efekt. Tvrzení „nevím/nepamatuji si kdo řídil“ se změnilo na „samozřejmě vím, kdo řídil, avšak odepírám další vysvětlení podle příslušného právního předpisu (podle toho, kterému orgánu je vysvětlení odepíráno)“. Jestliže první tvrzení mohlo a často také bývalo nepravdivé, nyní se již provozovatel ničeho nečestného nedopustil.

To si tedy erár moc nepomohl. Protože se ale pokračovalo v instalování „ptačích budek“ u silnic, rostl tím pádem i počet zaznamenaných a nevyřešených přestupků. A žurnalisté nás tak mohli čas od času informovat o tom, že řidiči jezdí čím dál tím bezohledněji a čím dál častěji jsou to morální mrzáci, kteří se vymlouvají. To dá přeci rozum – když jeden rok udělám deset přestupků, z nichž jeden je zaznamenán, ještě to se mnou není tak zlé. Když ale druhý rok udělám deset stejných přestupků, osm z nich je zaznamenáno (protože radarů je 10x více) a sedm nevyřešeno, (protože už se mě neobtěžoval nikdo zastavit bezprostředně po spáchání přestupku) jsem nejenže nesrovnatelně bezohlednější oproti loňskému já, ale ještě navíc „pěknej vyčůránek“. Na základě těchto pochybných myšlenkových pochodů byl národ přesvědčen, že máme problém a ten musím být řešen.

Jenže de facto ústavní právo (LZPS je součástí našeho ústavního pořádku) člověka nevypovídat se neobchází jen tak a nefunkčních radarů se přece nevzdáme. Ale to by nebyl český byrokrat, kdyby si s tím neporadil. Zkrátka potřebujeme, aby nám místo sebevědomých lidí chodili na úřad vystrašení jedinci, v jejichž vlastním zájmu bude udat všechny a všechno. K tomu od soboty 19. 1. dopomáhá nová berlička – absurdní a fakticky nesplnitelná povinnost provozovatele vozidla zajistit, aby s vozidlem nebyly páchány přestupky ⁹⁾. Za nesplnění této povinnosti hrozí stejný postih, jaký hrozí za spáchání zaznamenaného přestupku, nejvýše však 10 000 Kč ¹⁰⁾. Je-li zaznamenán přestupek, resp. jednání mající formální znaky přestupku, má orgán automaticky alespoň jednoho viníka – v registru uvedeného provozovatele, který si počínal v rozporu se svými povinnostmi, když nezajistil, aby s jeho vozidlem nebyl spáchán přestupek. Ale jako provozovatel přeci nemohu mít žádný vliv na to, jak s tím vozidlem někdo jiný pojede. A proč je to toho tahán provozovatel? Stát stanoví pravidla a provozovatelé je mají místo něj vymáhat? Proč tato povinnost není uložena zkušební komisařům. Ti by mohli přece zajišťovat, že osoba, kterou vydáním řidičáku oprávní k řízení motorových vozidel, nebude páchat žádné přestupky. Mnozí budou namítat: „Tak to auto půjčuj jen důvěryhodným osobám.“ Nebo: „Nepůjčuj ho nikomu.“ No i důvěryhodná osoba, byť třeba jezdila doposud bez jediné pokuty, může kdykoliv spáchat přestupek. A brát to tak, že je to v podstatě omezení mých vlastnických práv (půjčovat a pronajímat) ¹¹⁾? To snad ani nemůžete myslet vážně. Nicméně když už jsem, jako provozovatel, předvolán můžu si tedy vybrat, jestli budu udávat, nebo mlčet, a čelit za to dalšímu obvinění. Pokud se podaří zpokutovat přímo řidiče, prohřešek přestupce bude přehlédnut. Erár si tak jako tak přišel na své. Z toho je jasné, že se jedná nejen o povinnost absurdní a nesplnitelnou, ale také o povinnost účelovou. Její podstatou není zajistit dodržování pravidel na pozemních komunikacích, nýbrž donutit provozovatele vypovídat.

Kdo je tu pak ten špatný? Řidič, který s každým svým prohřeškem neběží hned za drábem, nebo stát, který při postihování formálně závadného jednání sám sebe přivede do důkazní nouze a toto řeší různými berličky v zákoně, ukládáním účelových a nesplnitelných povinností bezúhonným občanům a obcházením ústavních práv? Všichni účastníci v řízení si mají být rovni. ¹²⁾ Novela však úřadům zajišťuje, že občan bude od samého začátku správního řízení držen pěkně pevně v kleštích – aby se příliš nekroutil. Tento na první pohled problémový stav nezavinili řidiči pácháním přestupků a odmítáním přiznávat je. To je pouze zdánlivá příčina. Ve skutečnosti tento stav zavinil stát tím, že

a)      stanoví špatná pravidla, když porušení pravidel nemusí znamenat (a v drtivé většině ani neznamená) faktické ohrožení pravidly chráněného zájmu a

b)      při postihování porušení těchto pravidel používá takové prostředky a metody, díky kterým není schopen spolehlivě prokázat porušení pravidel konkrétní osobě.

Třešničku na dortu tomu dodávají média, která ve snaze zaujmout diváka vykreslují stav na našich silnicích jako doslova katastrofální, čímž posilují objednávku méně přemýšlivější části populace po co nejstriktnějších pravidlech a co nejpřísnějších postizích za každou cenu. Nezbývá než doufat, že se tento vývoj zase jednou zlomí.

Miloš Bém

1)      § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.

2)      § 10 odst. 1, písm d) zákona č 361/2000 Sb.

3)      § 10 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. (před 19.1.2013 odst. 3)

4)      § 125c odst. 4, písm d) zákona č 361/2000 Sb.

5)      Čl. 37 odst. 1 LZPS (č. 2/1993 Sb.)

6)      § 61 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb.

7)      § 11 odst. 4 zákona č. 553/1991 Sb.

8)      § 60 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.

9)      §10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.

10)   § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.

11)   Čl. 11 LZPS (č. 2/1993 Sb.)

12)   Čl. 37 odst. 3 LZPS (č. 2/1993 Sb.)