Rád se scházím se svou kamarádkou (a ano, je to pouze kamarádka a
nazvěme ji zde pracovně K.), při hovorech "o nesmrtelnosti chrousta".
Je dobrým "sparingpartnerem" a zhusta probereme "téma dne" až na dřeň.
A stejně tak jsme se sešli predevčírem. A na jednom jsme se shodli.
Gastrokultura v zemích českých je mizerná, ne-li vůbec žádná.
Jsouce oba zasaženi tímto nevděčným oborem, víme o tom své.
Ale nehovořím tentokrát o stále dokola omílaném tématu úrovně restaurací, obsluhy a kuchyně, řeč je tentokrát o hostech. O těch žádné "odborné prameny" nehovoří. Máme dobře vypěstovanou gastrokulturu, ve srovnání s jinými státy, i co se chování hostů v restauraci týče?
Podle mě je celková úroveň gastronomie ve státě na tom přímo závislá, a parafrázováno – každý národ má takovou gastronomii, jakou si zaslouží.
Ostatně není ani divu, protože i zde jistě platí to, co jinde, a sice že 40 let temna se podepsalo i v tomto odvětví.
No a tak jsme s K. zkonstatovali a sesumarizovali několik zásadních bodů, kterých se "hosté-burani" (a jejich procento je bohužel vysoké), opakovaně dopouštějí:
1. Už samotný příchod hosta do restaurace bývá zajímavý. Valné procento lidí neumí pozdravit, a to ani po opakovaném pozdravu číšníka. Sám se tím už kolikrát bavím, že ZŘETELNĚ A ARTIKULOVANĚ několikrát pozdravím a v duchu se jen směju reakci. Dokážu omluvit snad jen fakt, že když někam přijdete poprvé, tak chvíli trvá než se vůbec zorientujete. Číšník by se vás měl ale ujmout a s usazením a orientací vám pomoci. Při příchodu jej pozdravte a o pomoc s usazením jej klidně požádejte.
2. Dalším nepěkným zlozvykem je příchod do restaurace s mobilním telefonem u ucha a telefonování i během usedání a prvního kontaktu s číšníkem. Není přece problém omluvit se protějšku na drátě s tím, že se s číšníkem přivítáme a požádáme jej o strpení než hovor dokončíme. Zde ale převládá spíš arogance a následně po ukončení hovoru níže popsaný fenomén netrpělivosti. K tématu nevhodných příchodů lze jistě přiřadit i příchod se zapálenou cigaretou – nevím přece ani kde je nejbližší popelník a jestli se tu vůbec kouří. Nebuďte burani a chvíli s těmito činnostmi počkejte nebo je dočasně přerušte.
3. Pánové vcházejí zpravidla do restaurace jako první nikoliv proto, aby (jak velí bonton) odpoutali pozornost od případné dámy, kterou doprovází, ale povětšinou proto, aby si mohli už ve dveřích hlasitě objednat pivo, zatímco číšník ještě zdaleka netuší, kde vlastně vůbec budou sedět, kam tedy má založit účet, natož aby vůbec stihnul onen pozdrav a to už vůbec nemluvím o tom, že má jistě v tu chvíli jiné objednávky od hostů, kteří zde byli dřív. Co bude pít dáma, případně zbytek rodiny, není většinou v tu chvíli důležité, na to je času dost. Inu žízeň je sviňa, že... Zde platí níže popsané pravidlo trpělivosti.
4. Říkám tomu "fenomén špinavého stolu". Jestliže se v jinak naprosto prázdné a čistě prostřené restauraci nachází jeden stůl, od kterého právě hosté odešli a číšník jej ještě nestihl uklidit, pak je 90-ti procentní šance, že se nově příchozí usadí právě tam, klidně i mezi mezi špinavým nádobím a skleničkami. Jakousi třešničkou na dortu bývá, když číšník ze stolu předtím odnese ušpiněný ubrus, aby jej vyměnil za čistý, což v tomto případě nestihne. Zde platí pravidlo číslo 1, pokud si nejste jisti, požádejte číšníka o asistenci s usazením.
5. Je to opět muž, který sahá jako první po nabízeném jídelním lístku, přestože je evidentně nabízen nejdříve dámě. Asi jí chce ulehčit od rozhodování tím, že vybere za ni...
6. Dalším bodem je obsazení desky stolu. Vyházíme sem veškerý obsah kapes – klíče, mobily, peněženky, foťáky, ba třeba i rozloženou mapu. Kam má číšník umístit pití a popřípadě jídlo, to už netušíme. Většinou by to chtělo ještě jeden stůl. Podobné platí o batozích a taškách pohozených volně kolem stolu ponejvíce tam, kde číšník potřebuje prostor pro to, aby vás mohl vůbec obsloužit. Zanechávejte věci tam, kde nikomu nepřekáží, případně opět poproste číšníka ať vám poradí, kde je nejlépe nechat.
7. Fascinuje mě chování lidí, kteří přijdou se svým čtyřnohým miláčkem. Osobně nemám proti pejskům nic a sám jsem byl donedávna majitelem 60 kg vlčáka, ovšem je to otázka soudnosti a osobní odpovědnosti majitele. Já bych pozměnil známé rčení – jaký pes, takový pán. Když pomineme spornou otázku hygieny, kterou vyhláška 137/2004 Sb. řeší šalamounsky (paragraf 49/h), pak zpravidla není pes vybaven náhubkem, což je také zákonem řešeno velice sporně. Pes je následně odložen v nejfrekventovanějším akčním rádiusu číšníka, tedy nejlépe v úzké uličce mezi stoly anebo před stolem tak, aby se k němu číšník nedostal s platem plným nápojů, případně s plnýma rukama talířů bez rizika pošlapání pejska. Po taktním upozornění na neúnosnost situace, případně vyslovení obav o osobní bezpečnost svoji či ostatních hostů, jsme zhusta ujištěni o tom, "že Arturek přece v životě nikdy nikomu nic neudělal". Že ono "nikdy v životě" platí zhusta pro jeho domácí prostředí, zatímco tady je všechno jiné, nové a hlavně nebezpečné, už se vysvětluje těžko. Že pes nechápe, proč se mu ten divný chlap v černém neustále snaží šlápnout na nohu ve snaze natáhnout se přes stůl s pitím nebo jídlem. Jednou jsem byl dokonce svědkem toho, jak se "Arturek" zakousnul do ucha jiného přichozivšího psa a nepustil ani přestože jej panička mlátila do hlavy kabelkou a křičela "Arturku fuj". Vše vyřešil až kýbl studené vody. Tato zkušenost mi nadlouho naháněla husí kůži, kdykoliv jsem spatřil ve dveřích restaurace psa bez náhubku, navíc zovícího nejméně 70 kg. Přece jen nohy jsou můj výrobní nástroj, přijdu-li o ně, pojdu hlady, neboť nic jiného dělat neumím. ;-)
8. Nikdy číšníkovi nic nepodávejte, natož neberte z ruky nebo nedejbože z platíčka či tácu, pokud vás o to vysloveně nepožádá. Ve snaze pomoci můžete způsobit katastrofu. Úsměv mi vyvolává opět nesčetněkrát opakovaná situace, kdy už mám talíře málem i na pomyslné hlavě a početná rodinka mi neustále podává další. Nebo když hodlám odnést použité talíře do umývárny kuchyně, která bývá dle Murphyho zákonů na opačné straně než bar a pán se mi neustále snaží vnutit k tomu i sklenici, přestože mu dávám zřetelně najevo, že ji nechci.
9. Další z téměř uzákoněných situací je ta, když si hosté přejí něco, o čem vy z praxe víte, že to není dobrý nápad a snažíte se je o tom přesvědčit tak, aby to nevypadalo, že je to kvůli vaší lenosti nebo neochotě. Typickým příkladem je letní zahrádka se slunečníky a větrné počasí. Když příchozí upozorníte, že bude lépe, když nechají slunečník stažený, připadá jim, že zbytečně strašíte. Není to pak zlomyslný úsměv, věřte, co mi naskočí při pohledu na dámu s džusem v klíně, protože vztlak dokáže vyvinout neuvěřitelnou sílu k převržení i opravdu bytelného stolu. Dejte si poradit...
10. Když už jsme u slunečníků, s povděkem kvituji dnešní přístup pivovarů, pro které už je téměř pravidlem dodat vám opravdu velké slunečníky, dobře ukotvené, s opravdu dobrým zastíněním stolu a hlavně bez možnosti manipulace. U těch malých to tak nebývá a proto první věc, kterou hosté v parném létě udělají je, že si jej stáhnou co nejníž. Jak je má potom obsloužit číšník o 180 cm tělesné výšky aniž by si musel kleknout, to už neřeší. Mějte zkrátka ohled!
11. Čech je ze zásady netrpělivý a platí to zejména u piva, které by chtěl na stole nejlépe ještě před usednutím. Správné pivo, pánové, se ale točí natřikrát (pokud nejsme U Zlatého tygra nebo v Plzni a nepijeme hladinky) a můžete si být jistí, že počkat si, se u tohoto sortimentu vyplatí. Tento bod také platí pro situace plné hospody, kdy evidentně vidíme, že se personál "nefláká", a proto ctěme pravidlo, že "trpělivost růže přináší". Vyjímám z toho samozřejmě situace, kdy se výše popisované jevy dějí v prázdné restauraci, nebo když čekáte na jídlo či pití opravdu extrémně dlouho. Nechtějte ale vše za 5 minut i se zaplacením, restaurace je především kulturní zážitek, pokud spěcháte, vyhledejte raději nejbližší fastfood.
12. Slušně o vše poprosme, poděkujme, uvědomujme si, že jsme ve veřejném podniku a že zde nejsme sami, neignorujme číšníka a nemějme mu za zlé, když se nás vždy cestou kolem ptá, zda si ještě něco nedáme. Ne vždy to musí být proto, že se snaží dosáhnout větší tržbu, ale proto, že nám do hlavy nevidí a chce jen vědět jestli máme všechno, co si přejeme.
Jistě bychom takovýchto "bodů" našli ještě víc. A nejsou to jen osamělé výkřiky jednoho "vypruzelého pingla", ale praxe ověřená léty a potvrzená spoustou kolegů. Zejména pak těch, co mají zkušenosti ze zahraničí a potvrzují, že v některých zemích se tyto fenomény nevyskytují nebo jen v mnohem menší míře. Nemyslím si, že pravidlo "náš zákazník, náš pán" by se mělo uplatňovat tak striktně, že si host může dovolit cokoliv, ale souhra by měla být oboustranná. Máme se zkrátka ještě co učit, nejen jako personál či majitelé restaurací.
Proto mi napište své zkušenosti, ať už jste z oboru, nebo z "druhé strany". Co vy si myslíte o gastrokultuře u nás?
Marek Petrů
