EXPO 2010 – český pavilon nás neokouzlil

Velmi jsem se těšil na největší výstavu světa a o to víc, když se konala v zemi velké zdi a hedvábí. Byl jsem osobně přesvědčen, že se Čína bude chtít opět ukázat a že všichni vystavovatelé půjdou s touto myšlenkou ruku v ruce. Vyrazil jsem tedy s partou přátel přes půl světa a ve skrytu duše čekal, že uvidím opravdu kvalitní propagaci svojí země, která to potřebuje jako sůl.

O Českém pavilonu na světové výstavě EXPO v čínské Šanghaji již bylo napsáno mnoho.
Po osobní návštěvě mi bohužel drtivá většina těchto  informací připadala jako záměrná samochvála, možná  rádoby dobře myšlená reklama, ovšem  vzešlá přímo z pera vedoucího tohoto projektu, dle mého názoru, ne příliš zdařilého. Naše odpolední promenáda mezi pavilony, které v některých případech chtěly a v některých skutečně vyrážely dech, měla jasný cíl - Czech republic. Hokejovými puky obložený pavilon, který jsme všichni znali z mnoha televizních záběrů a fotografií v časopisech, se skromně krčil vedle hlavní promenády a já se ve skrytu duše uklidňoval, že méně znamená více a že funkcionalismus mám vlastně rád.

První překvapení nás čekalo u hlavního vchodu do budovy, kde jsme zjistili, že všechno asi nebude tak horké, jak se v českých médiích podává. Zatímco u pavilonů jakými byly Japonsko, Čína, Spojené státy, mnoho arabských zemí, ale třeba i Rusko stály až kilometrové fronty zájemců snažících se dostat dovnitř, před naším pavilonem nebyla ani noha. Prázdnotou zel opěvovaný vchod ve tvaru šroubovice DNA a v něm umístěný LCD monitor snad nebyl ani připojený do elektrické sítě. Vstoupili jsme dovnitř, kde jsme teprve měli dostat skutečnou facku od reality. Ponurý tmavý sál, u jehož vchodu nás vítala kýčovitá figurína hokejového brankáře, za kterou se krčil jeden Číňan za druhým, aby se mohl vyfotografovat jako Dominator, mi připadla jako pouťová atrakce a ne jako první a nejdůležitější objekt celého pavilonu.

Tmavě zelený koberec, kopírující vlnící se zborcenou plochou podlahy nás vedl od exponátu k exponátu. Nechápal jsem, proč je dobrá polovina z nich umístěná vzhůru nohama na stropě, když byl pavilon poloprázdný, ale to mi asi nepřísluší komentovat. Horší ale bylo, že jsme v českém pavilonu marně hledali i české popisy a názvy jednotlivých exponátů a domýšleli si tak, co jednotlivé expozice asi znamenají. U právem vystavovaných záležitostí, jakými je například Nanospider, se nikdo ani nezastavil, protože prostě nemohl pochopit, oč se jedná. Připadal jsem si jako v muzeu umění, které je tvořeno jen proto, aby zde bylo vystaveno. Konkrétně dílo Aura komunikace mi přišlo stejně vhodné jako stavba Prioru na středověkém náměstí a pochopit jej by znamenalo zřejmě strávit na výstavě více času než jen od dubna do října. Celou expozici jsme postupně prohlédli a neměli jsme kam spěchat, jelikož jsme byli v pavilonu vcelku sami. Zlatým hřebem však byla restaurace umístěná v pavilonu za prosklenou stěnou. Nejsem sice pivař, ale přišlo mi stylové, dát si v naší národní hospůdce něco malého, na osvěžení.

Překvapila mně páska mezi vchodovými dveřmi, které byly otevřené a jimiž jsme viděli, že uvnitř zřejmě funguje normální provoz. Na náš dotaz, zda je otevřeno, nám český provozní za barem s úsměvem zábranu odstranil, ale po našem průchodu ji opět pečlivě upevnil na své místo. Usedli jsme a pomalu se dívali kolem sebe. Kdo by čekal hlahol, servírky s bujným poprsím roznášející půllitry plnýma rukama v národních krojích a hospodu praskající ve švech na způsob pivnice U zlatého tygra by se asi divil prázdnotou zejícímu tmavému sálu. Vrchní, rozhodně nevypadal jako reprezentant české kuchyně a kultury, jelikož na nás působil dojmem, že se s kamarády vsadil neoholit se po celou dobu výstavy a zářijové datum tomu odpovídalo.

Navíc propiskou začmáraná náprsní kapsa na košili tomu moc nepřidala. Vzali jsme si s chutí jídelní lístek a přečetli si s úsměvem úvodní slova o tom, že Češi jsou vlastně středem světa a že bez nich by se zeměkoule asi ani neotočila kolem své osy. Po dalším otočení však přišel opravdový šok. V Šanghaji, kde běžné menu tvořící bohatý oběd stojí kolem 75 korun, jsme hleděli na nabídku českých specialit vyvážené hmotností zlata. Obyčejná cmunda po kaplicku s plátkem uzeného se mi za 600 korun nezdála jako adekvátní nabídka a tento dojem nevylepšil ani gulášek za rovných 500. Čeští vystavovatelé a provozovatelé pavilonu zřejmě vsadili na nám velice dobře známou vysokohorskou přirážku, kterou ale v Šanghaji moc neznají, jelikož káva na výhlídce nejvyšší budovy Číny stojí ve 480 metrech neuvěřitelných 48 korun. V pavilonu naší domoviny byla kávička za 120Kč. Česko jako velmoc piva se zde prezentuje cenou 160 korun za čtyři decilitry a to ne cenou za Plzeňský prazdroj, ale za Budějovický budvar, který zřejmě uhradil vyšší sponzorský dar provozovateli restaurace, aby se zde mohla vytočit ta dvě piva za hodinu.

V restauraci jsme seděli hodinu a jediným naším konkurentem v boji o čínské servírky byla trojice Američanů, pochutnávajících se na kachně se zelím za cenu dvou noclehů v čínském čtyřhvězdičkovém hotelu. Po celou tu dobu jsme nechápavě pozorovali potenciální návštěvníky restaurace, nakukující a fotografující přes nataženou pásku mezi vchodovými dveřmi a na provozního, jež bravurně zvládal obracet pohledy na opačný kout restaurace, jen aby je neviděl a oni se jej nemohli zeptat, zda mohou dovnitř. Při placení jsme udělali zřejmě největší chybu našeho pobytu, protože jsme se zeptali obsluhy, co má zákazová páska mezi dveřmi za důvod. Jako opaření jsme poslouchali odpověď, která donesla do Číny více češství než celý pavilon dohromady. „Víte, oni nám sem chodili lidi. Vždycky sem přišli doprostřed placu, otočili se a zase šli pryč, tak jsme to takhle vyřešili a je klid“ vysvětlil nám celou situaci vrchní a lišácky se u toho usmíval, jak celou situaci bravurně vyřešil. Prostě Češi se otvírají světu, říkali jsme si cestou do hotelu a jen nám bylo líto, že jsme si zase naivně mysleli, že můžeme být chvíli hrdí na to, že jsme Češi.

Ing. Jaromír Kafka