Exitus lékařské iniciativy

Je zvláštní sledovat, jak forma ve smyslu podcenění významu správně řízených PR, může mít v závěru tak drtivý dopad na legitimní obsah těšící se v úvodu slušné podpory publika. Mluvíme-li zde pak o zdravotnictví, tak se v zásadě pouštíme na poměrně excitované kolbiště, kde si vsadit na vítěze dokáže snad jen patologický hráč sázející z principu na každou pitomost nebo cynický fatalista sázející zároveň v ruské ruletě.

Proto, když začali pánové z LOKu nabíjet první kulky, dost lidí možná překvapilo ono náhlé odhodlání přechodu od teoretického fantazírování o podpultové revoluci se skalpelem v rukávu k reálnému projektu revolty za vlastní zájmy. Dost lidem zdá se šok a překvapení dále narůstal s tím, jak militantní odbory cpaly do zbraně další náboje v podobě výhružek a prvních výpovědí a dost lidí pravděpodobně vyděsilo to, když se z kusých, lokálních ultimát zrodila jednotná síla mířící nabitou zbraní na své vlastní hlavy.

V této chvíli již nikdo o militantním průběhu snad nepochyboval a výhružky se začaly brát „skutečně“  vážně a to ne ani tak pro jejich objektivní legitimitu jako spíš z jednoduchého pudu sebezáchovy. V tento okamžik již nešlo o diskuzi nad jednotlivostmi reformy, ale o zcela jasně vymezenou konfrontaci mezi výkonnou složkou státu a partyzánským oddílem držícím rukojmí. V tomto ohledu je zajímavé sledovat vývoj kursu na výsledek jednotlivých protagonistů sporu. Z povahy trpké zkušenosti si ministr a jeho parta nestáli od začátku příliš optimisticky a spíš se mělo za jejich brzkou kapitulaci. Na druhé straně však nebylo ani zřejmé, jak si stojí ta druhá parta v bílém a nebylo vlastně ani zřejmé kdo vlastně ta parta je a jakou má skutečnou sílu. V celkem krátké době došlo ke konsolidaci názoru uvnitř skupiny rebelujících lékařů a po koordinovaných výpovědích i sladění proklamací zástupců LOKu a ČLK se tato síla začala ozřejmovat. Tak se v duchu nejradikálnějších fiskálních racionalizací posledních dekád nesl éterem rajský tón s příchutí slzného plynu o trojnásobku průměrného platu pro lékaře a ze Strakovy akademie se dunivě valil resistentní alt, podbarvený jistou paralýzou snad z údivu nad absurditou vzniklé situace.

Aby se tedy dal následující vývoj jakkoliv interpretovat je nutné si nejdříve vyjasnit zájmy obou stran. Prosazovaný zájem lékařů nestál a ani nestojí na jakékoliv snaze reformovat zdravotnictví, hájí své úzké zájmy a ty jsou (alespoň částí obce) lehce kvantifikovatelné – proto ono zvýšení platů na požadovanou úroveň, nic míň nic víc. Zájem druhé strany je pak lehce určitelný a je evidentní, že výkonný tým pod vedením Hegera čelí partii o nemalý vabank, o svou politickou pozici před chystanými reformami.

Zdá se tedy, že ač na první dojem rozdílné cíle, mají svůj společný jmenovatel. Tím je samozřejmě veřejné mínění, které by mělo sloužit jako efektivní nástroj nátlaku na straně odborů a klíčový ukazatel mandátu na straně exekutivy.  Je tak zřejmé, že veřejné mínění proto bylo a je tím jediným nástrojem určujícím výhru nebo prohru – pro obě strany. Zatímco tedy toto bylo pochopeno a využito ministrem Hegerem, svaz protestujících lékařů tento nástroj neuchopil a mám za to, že ho dokonce ani jako nástroj neidentifikoval. V důsledku toho jsme svědky více či méně silového vyjednávání bez širšího kontextu s problematikou odměny zdravotníků, s kterou je veřejnost schopna vnímat pozitivní paralely a tak i poskytnout nezbytnou podporu pro udělení politické výjimky ve světle plošných úspor. Tato podpora je důležitá zejména v případě, kdy je ve hře zájem řešit danou situaci udržitelně nikoliv jen impulzivně bez systémových reforem. Tyto systémové reformy jsou především ty reformy, které by směřovaly k zakotvení veřejného konsensu nad standardem odměňování a standardem péče. K tomuto je však potřeba konstruktivní diskuze, ke které odbory díky zprvu dobře iniciovanému a veřejně podporovanému nátlaku vytvořily dobrý prostor, nakonec však příležitost trpce promarnily.

V této chvíli již proto nelze hovořit o ničem jiném než o strategickém fiasku lékařské iniciativy a jejích veřejných zástupců, kteří dokázali po několikaměsíčním dramatu reálnou reformní sílu deklasovat na infantilní mediální klišé a postavit proti sobě nejen veřejnost, ale dokonce i zdravotnické kolegy.  Zatímco se tedy pánové Engel a Voleman mohli zapsat do historie jako odvážní reformátoři, kteří se nebáli vystoupit proti většině bráníce hodnotu lékařské práce, budou tedy spíš pamatováni jako trochu neurotičtí zbojníci, kteří zmíněný princip férovosti tak trochu znásilnili lobbingem za úzké zájmy přes mrtvoly – a to doslova. Není se čemu divit, je to koneckonců typický obraz práce odborů, kde v tomto případě však nejde o zastavení dopravy nýbrž srdečního tepu.

Na druhé straně je však třeba konstatovat, že ministr Heger prošel první zásadní prověrkou v nové roli a prozatím se projevil jako silný politik, který v krizi dokáže vytěžit podporu veřejnosti a tím zásadně posílit svou pozici před chystanými reformami. V tomto ohledu věřím, že akce smysl přeci jen bude mít a je možná právě tím co ministr Heger potřeboval proto, aby ze silnější nabyté pozice dokázal lépe legitimizovat chystané nepopulární kroky. Podpora veřejnosti je přesně to na čem ztroskotal například Julínkův mandát a tak i schopnost prosadit odvážné reformy. Zdá se, že Heger dokáže v kritický čas obstát a podporu veřejnosti získat na svou stranu, prozatím.  Doufejme tedy, že současná situace spíše podpoří pročištění a konsolidaci českého zdravotnictví a nezvrhne se vinnou krizových manažerů do slibovaného exitu některých pacientů.

Jan Kovařík, MSc.