Dehonestace

Je slovem poměrně málo používaným a vlastně i nepříliš známým svým obecným obsahem. Ve slovníku se uvádí, že jde o pomluvu, urážku a vůbec znectění  té které osoby uvedeným příměrem.

Je však zřejmé, že plné pochopení tohoto výrazu vyžaduje dodatečná, byť spekulativní vysvětlení.

Jistě nikoho z nás nepotěší, pokud je naše osoba nějakým způsobem znevažována a jsou jí evidentně přisuzovány negativní vlastnosti.

Nejčastěji se tak děje slovním napadením, ale leccos se dá vyčíst i z grimas napadajícího, případně jeho posunků atd.

Leckdy se přitom jedná o prostou, ba dokonce neškodnou ironií, připusťme ale, že v řadě jiných případů může jít o skutečný projev jízlivosti, tedy sarkasmu, a to už se pak pochopitelně octneme za hranicí akceptovatelnosti.

Je rovněž všeobecně známo, že satiře mnoho lidí nerozumí, respektive ani nechce rozumět. Velmi často někteří z nás tuto běžnou literární formu považují za něco, co znehodnocuje vážnost chvíle, osob či dějů.

Vraťme se ale k výrazu dehonestace!

Jako téměř ve všech podobných náhledů, i u tohoto pojmu nacházíme extrémní náhledy této výrazové podoby.

Někdy může být pomluva či urážka velmi hrubá, jdoucí téměř až na hranici trestně právního postižení pomluvitele, jindy jde o prostou banalitu, kterou můžeme, pokud ovšem jsme velkorysí, s lehkým srdcem přehlédnout.V některých případech, ač to zní téměř neuvěřitelně, může být kupodivu dokonce „pomluva“ docela přijatelná, ba i úsměvná a škádlící.

V řadě případů velice záleží na povahových rysech napadeného a na formě použitého výrazu napadajícím.

Někteří z nás jsou značně, snad i vrozeně nedůtkliví a sebemenší náznak  ne zrovna přátelského doteku svého já považují za něco obtížně odpustitelného.

Uvádí se, i když jde nepochybně o omyl, že v těchto kauzách se jedná hlavně o jedince něžného pohlaví, kteří bedlivě dbají na svou pověst a nehodlají ani v nejmenším dopustit její újmu.

Ale právě tito lidé by si měli uvědomit, že každá „narážka“ nemusí být vždy zlem v pravém slova smyslu, neboť může mít celou řadu nuancí, jak již výše bylo uvedeno.

Tuším, že na Dálném Východě, konkrétně v  Číně, jedno jediné slovo má i několik významů podle toho v jaké situaci se pronáší a hlavně v jaké tónině. U nás taková sémantická vyjádření nejsou až tak příliš známa a už vůbec ne využívána.

Ten, kdo se stává terčem nevhodné poznámky by si měl taktéž všímat obličejového výrazu „útočníka“ a pokusit se objektivně posoudit situaci, ve které se obě strany nacházejí.

Na druhé straně samozřejmě platí, že i ten, kdo „útočí“, měl by si být vědom s kým hovoří a  k jaké hranici si až může dovolit zajít. 

Pokud je na první pohled zřejmé, že protějšek prožívá nějaké fyzické či psychické trauma anebo je jen v nedobré náladě, pak přirozeně může být i nevinná poznámka na něčí adresu závažná a obtížně tolerovatelná.

Něco jiného je taktéž „dehonestující“ konverzace mezi přáteli, mezi lidmi, kteří se dobře znají, a naopak zcela jiná mezi osobami navzájem cizími.

Ať už je to tak či onak, je třeba si uvědomit, že vztahy mezi lidmi jsou nesmírně proměnlivým předivem různorodých názorů a postojů, jejichž projevy sice nelze podceňovat, ale ani jim přisuzovat nadmíru nepřátelský význam.

Přirozeně, že urážky , pomluvy, znectění jsou jevem nevítaným, zraňujícím, avšak pokud s odstupem doby analyzujeme jejich podstatu a pokusíme se zjistit, co sledoval ten, kdo nám zdánlivě ubližuje, pak někdy můžeme s překvapením shledat, že tyto „nepřijatelné“ formy chování nemusely vždy být něčím bolestným…

Závěrem lze tedy konstatovat, že při používání tohoto výrazu je žádoucí mít vyvinutý cit pro konkrétní situaci a pečlivě vážit svou reakci tak, aby se naopak paradoxně nedotkla toho, kdo byl iniciátorem „pohoršení,“ a přitom jeho úmysly nebyly až zase tak zlovolné.

Mgr. Jaromír Slavíček