Cesta krtkem

Tak jako spousta lidí v hlavním městě i já používám k cestám do práce výdobytku civilizace a to metro neboli „šíleného krtka“ jak říkáme my naplaveniny.

Je to vynález, který potěší a štve zároveň. Potěší v tom, že bez zácpy a podobných povrchových neduhů odveze v relativně krátké době třeba na druhý konec Prahy a naštve v tom, že se na ten druhý konec Prahy vláčíte ve vagonu hlava na hlavě, noha na noze. Někdy to je ještě po ránu zpříjemněno tím, že ve vagonu se již od nočních hodin vozí spící homeless, který ve spokojeném rozvalení po chvilce díky svému pižmu vypudí vše dýchající v okruhu cca pěti metrů (nutno brát z rezervou vzhledem k válcovému tvaru vagónu metra). To je jen smrtelná zóna, cítit je prostě všude. Takže z hlavy na hlavě se rázem stane hlava na hlavě na hlavě a ještě s respiračními potížemi. Prostě šílený krtek.

Nevím jak Vám, ale mě se pravidelně ráno stává, že prostě minuta nemůže mít šedesát vteřin. Prostě pořád mám čas, pohoda, v klídku dávám kakao a najednou se to zlomí a je zle. Následuje ranní sprint, kdy se dooblékám v běhu (super v zimě) a dveře od bytu se zavírají samy vlivem mnou zvířeného vzduchu při startu. Tak nějak dopádím na nástupiště metra, kdy cestou k velké nelibosti důchodců dvěma skoky dávám malou frontu u stojanu na Metro (denní tisk). Bohužel dle velmi inteligentního nápadu vedení Dopravního podniku hl.m.Prahy do a z našich končin zavítá jen každý druhý spoj. Prý to nebývá až tak vytížené. No já nastupuji na druhé stanici v pořadí a už je krtek tak z půlky plný. Nicméně vecpat se musím, protože čekat na další, to už pro mě do práce spěchajícího a věčně s časem zápasícího jedince, je luxus, který si nemohu po ránu dovolit.

Zmáčknu tedy kouzelné tlačítko na dveřích a tyto se odsouvají do stran. Malým zádrhelem je, že v místě mého nástupu se otevírají dveře na druhé straně než na předchozí stanici. Tudíž je samozřejmě tento prostor již obsazen. Mé rozespalé „s dovolením“ nikdy nezabere, plechový hlásek už mi oznamuje, že jsem ukončil nástup a výstup, dveře se zavírají a tak musí přijít trocha nevinného násilí a protlačení se dovnitř, do volného prostoru. Pokud se jedná o nějakou hezkou studentku, tak mi to až tak nevadí, ale bohužel mívám většinou štěstí spíše na výrostky s kšiltem opačně, rozkrokem kalhot u kolen a v uších řvoucí sluchátka z jabkofounu (Steve Jobs by mě neměl rád…myslel jsem samozřejmě hit společnosti Apple, iPhone) . Ten si mě vždycky změří buď pohrdlivě a usoudí, že mu za to nestojím nebo se naopak chce prát. Zatím pokaždé mě asi zachránil pohled na mě po ránu, kdy většinou mi potencionální útočník ještě při chvatném ústupu zanechal VIP místo u dveří. Vytahuji knížku a dávám se do čtení. Bohužel v poslední době zjišťuji, že cesta do práce je jediná chvíle, kdy se mi daří pokořit literaturu. Což vzhledem k narůstající hromadě nepřečtených knih doma není nic pozitivního. Souprava se slušnou rychlostí šine do víru velkoměsta a přitom se slušně zaplňuje. Tím se přímo úměrně zmenšuje prostor na osobu. A to raději nezmiňuji případ, který uvádím v prvním odstavci. Ve známém romantickém fláku „Hříšném tanci“, když Patrick Swayze učí Jennifer Gray tančit, tak jí říká : „tohle je můj taneční prostor a tohle je tvůj, já nelezu do tvého a ty zase do mého“. Často se mi to vybavuje, „tohle je můj prostor a tohle zase tvůj“…většinou to ale nikdo nechápe a stane se, že mám ve „svém“ prostoru hned dva či tři vetřelce. Zpočátku si udržuji odstup ostrými hranami knížky, ale po chvíli to vzdávám. Barbaři, kde jsou ty doby, kdy se silou literatury a psaného slova daly zadržet masy, jsou pryč a já raději kapituluji a knížku schovávám. Tvářím se alespoň velmi nakvašeně, aby si nemysleli, že to mají bez boje. Nikdo si z toho nic nedělá. No nic, je na čase pomalu pomýšlet na vystupování a na každé další stanici se s vystupujícími pomalu, ale jistě sunu k protějším dveřím. To není jen tak, zrovna nedávno přejel jeden děda místo, kde chtěl vystoupit a to jen proto, že se neprodral k výstupu. Už už se natahoval ku svobodě, když krtek škodolibě zasyčel zavírajícími se dveřmi, nabral rychlost a nedbaje zoufalého nářku zmizel i s dotyčným v podzemí. Někdy se bohužel stane, že mě v mém taktickém přesunu zarazí osoba, tzv. „krosna“. Už podle názvu je jasné o koho se jedná. On či ona se narve mezi nás. To by se ještě dalo, ale poučen z předchozích bitev vím, co bude následovat. Většinou se nemýlím…“krosna“ se švihem otočí kolem své osy, aby čučel zpět do dveří. A to je teprve masakr, biblické vraždění neviňátek byl proti tomu nedělní výlet s hodným strýčkem Herodem. Poněkud tělnatější paní v upnutém kostýmku to dostává naplno a loví obroučky z bujného dekoltu. Emo dívčina s čímsi v nose, jsa nepolíbená zkušenostmi ranního cestování a termohrnkem kafe v ruce hned následuje. Hrnek jde do oblouku, následuje balistická křivka a kafe jde na oblek nervózního seladona. To se mi to směje cizímu neštěstí, když už vím jak na to a jsem řádně poučen a připraven na vše. Nicméně i já mám v živé paměti chvíle, kdy jsem dostal zleva od krosny a následně zprava od mastné tyče. Život je boj a přežijí jen ti nejsilnější, nejodolnější a hlavně poučení. Co tě nezabije, to tě posílí. Ve vagónu se schyluje k boji. Psychologie davu a hospodské rvačky, najednou všichni proti všem, kdy se ztrácí podvědomí kdo to vůbec začal. Zabij nebo budeš zabit…

Krtek zastavuje, dveře se otevírají a já jsem v cíli své cesty. Otočkou se vyhýbám direktu zprava a tento pohyb mě přenáší na nástupiště. Padám na kolena a líbám žulu…přežil jsem…

Jan Bartoš