České zdravotnictví z pohledu středočeských rodičů

14-měsíční klučičí děťátko se při běžném léčení chřipky rozhodlo, že si navíc přivodí zánět pindíka.

V únorových sedm večer, při přebalování, jsme si všimli, že se na malém pindíkovi vytvořil červený proužek. Namazali jsme jej antibiotickou mastí, zabalili a nechali v klidu. Chlapeček ale začal jevit kolem desáté hodiny neklid, po rozbalení plíny jsme viděli neskutečné zvětšení do celočervené až fialové oteklosti. Okamžitě jsme propadli panice milujícího rodiče, kterou umocňovalo to, že jsme oba léčili chřipku při teplotách kolem 39 st. Nu což, rozum omlácený léky na horečku dal dohromady to, že místní městská nemocnice nemá dětskou pohotovost, na řadě byla tedy okresní nemocnice, telefon nalezen, ozývá se vrátnice, přepojují nás na sloužícího lékaře, ten zprvu nerozumí, co se děje, pak porozumí, ale nemá potřebné vybavení pro pomoc, následně zas nerozumí, kam s chlapečkem, patrně má napilno, či founuje přímo ze sálu, a tak se loučíme se slzami v očích, co dál. Zkoušíme však další okresní nemocnici, milejší přijetí, však bez pomoci, ale z doporučením na dětskou chirurgii v Praze.

Velmi důležité doporučení, jelikož Praha byla stejně na řadě. Po ubezpečení, že tam není potřeba volat, a že tam je otevřena i jedna z málá lékaren non-stop, připravujeme výjezd.

Sněží, silnice mokrokluzké, co naplat, není čas, nejdříve skoro budíme babičku, která bydlí nedaleko, přivážíme ji k nám, aby pohlídala nic netušícího spícího staršího bratříčka, a my vyrážíme na záchranu. Samozřejmě není benzín, benzinkou nadnárodního řetězce v obci jen projedeme, je již po jedenácté večer, nikde nikdo. Frčíme na Prahu, naštěstí benzinka českého řetězce v pohodě, je nová, díky bohu. Při průjezdu jedné z obcí na nás mrkne policejní oko z měřícího radaru, který si tam již delší dobu stojí. Zapomněli jsme, nesoustředili jsme se. Dyť padá, tak stejně nemůžeme rychle, no, ukazovalo to asi 61. Tak nás obešlou. Kdyby tak věděli...

Přijíždíme snad včas k bráně nemocnice, při vjezdu dostáváme parkovací lístek od promrzlého vrátného, cestu k dětské chirurgii nám popíše mávnutím ruky , našli, nenašli, našli, nenašli, jsme uvnitř. Zvoníme na sestru, přijetí skvělé, lékařka také, ošetření rychlé a naštěstí nesložité. Zánět či náraz tvrdí, o nárazu opravdu nevíme, zvlášť, když nosí plínu. Pod předkožku injekční stříkačkou bez jehly nejprve borovou vodu a následně antibiotickou mast. Zabalit do sterilní gázy a chladit. Vyluzujeme svůj první nesmělý úsměv, že mrňousek je zachráněný. Zbývá zaplatit 90,-Kč, asi bychom dali i víc, s díky se loučíme s tím, že se uvidíme druhý den dopoledne na kontrole. Koupíme v noční lékárně něco na uklidnění, něco dáme vrátnému za pomoc a jedeme domů. Cesta pomalá, ale v srdci našich už klidnější. Chlapeček usnul.

Babička na trní, hlídala perfektně, za odměnu je odvezena k dědečkovi. Co dvě hodiny musíme chladit borovou vodou, tak chladíme. Křičí, spinká, křičí, spinká. Modlíme se.

Je druhý den, den kontroly. Starší jde do školy, mladší se budí a nevypadá líp. Cesta do Prahy je lepší, parking v nemocnici horší. Čekárna plná, nepřehledně česky plná, po hodině od objednání jdeme  na řadu, zaplatíme 30,-, jsme ošetřeni stejně jako v noci, je to zánět, a pověřeni provádět tuto procedúru dvakrát denně doma, abychom nemuseli dojíždět. Souhlasíme, máme oba stále 39 st. Kontrola za tři dny. Při cestě zpátky letmá návštěva jedním z nás, bez spícího dítěte v autě, našeho dětského lékaře z důvodu předání zprávy, nečekaná ochota, sám by vyšetřil, ale ne v noci, snad jsme neudělali chybu, že jsme jeli už v noci, tedy brzy, nebo udělali ? Nevíme, nechtěli jsme zanedbat, je to naše krev, náš syn. Přeci stále milujeme své děti více než jejich lékaře ! Pochopí to ?  Ach ta konkurence.

Večer aplikujeme do pindíka to, co potřebuje, majitel pindíka se usmívá, věří nám, že neublížíme, nádhera. Také naše chřipka na ústupu díky radikálním praktikám našich babiček, měly by taky něco vybírat.

Další den otok opadá, další den otok žádný, další den kontrola 30,-, je to pohoda, následná za tři měsíce. Asi je to za námi, jakýsi týden dovolené strávený s jedním dítětem. Ale co to druhé ?

Že jsme suplovali sanitku, lékařskou péči, sponzorovali národní rozpočet či telefonní uzel ??

Co by ne, šlo o dítě, to dáte přece svůj život, aby žilo .... .

 Monika Sedláková