Byla mi nevěrná

Leží  vedle mě a spí přesně tak, jak to má nejraději - roztažená rozhodně přes více než jen polovinu postele. Usmívá se, do tmy září její krásný bílý úsměv, husté hnědé vlasy jí padají do čela  a o něco níže se nenuceně vplétají do nekonečně dlouhých řas. Vypadá spokojeně, pronikavě zelené oči schované za zavřenými víčky. Lehce dýchá a pokoj voní jejím dechem. Velký diamand na jejím snubním prstýnku matně odráží studenou záři neonu z protějšího domu. I ve spánku působí sebejistě, ale přesto jejími tvářemi probleskuje za dne tolik potlačavaná zranitelnost a křehkost.

Miliji jí. Milují a stejně se musím sám sebe ptát, jestli je to pravda. Není tomu ani pár hodin, co jsem se dozvěděl, že mi byla nevěrná. Ano, podvedla mě. Podezření jsem v sobě nosil od samého začátku. Přesně od chvíle, kdy se vrátila a bylo na ní znát, že se s něčím pere. Celou cestu z letiště byla tichá, jen se usmívala. Skoro vůbec nemluvila. Pozorovala míhající se auta, upřeně se dívala na rozpálený povrch dálnice před námi a čas od času mi přejela konečky prstů po hřbetu ruky a zopakovala, jak se na mě těšila, jak je šťastná, že je zpátky u mě.

Měl to být jen krátký výlet za rodiči. Výlet domů, kde jim řekne o naší plánované svatbě, poradí se s maminkou o šatech, tátu lehce připraví na žádost o ruku, ke které sbírám na druhé straně světa odvahu.  V mobilu měla připravené fotky míst, která zvažujeme pro svatební obřad. Chtěla se podělit o naší společnou radost se všemi kamarády a známými. Plánovala, jak poprosí Denisu, aby jí šla za svědka.

Sama ani neví, proč se itinerář její cesty změnil. Zavinil to pohled na fotky s NÍM, jejím bývalým, které si slíbila, že už nikdy nikdo neuvidí a proto byly u rodičů na půdě? Co jí vlastně vedlo k tomu, že vyšla několik schodů a otevřela krabici, kde ležely schované 4 roky jejího života? Způsobil to telefonát, kdy omylem vytočila JEHO číslo a ON pochopil, že je naskok doma? Zapříčinil to JEHO chvatný příjezd a naléhání na poslední rozhovor, kdy jeden druhému popřejí šťastný život a půjdou si každý dál vlastní cestou?

Příčiny se nikdy nedopátrala. Jediné, co si pamatuje je romantická večeře v Českém Krumlově, kde s NÍM byla kdysi šťastná. Úsudek ustoupil  hypnotizujícímu dejá-vu. Vnímala jen její odhalující červené šaty, JEHO velká ramena a silné ruce, červnový večer, jistotu, že se to nikdo nikdy nedozví, bílé víno, milované město, JEHO, recepci oblíbeného hotelu, připravený pokoj s lahví sektu, na posteli srdce z  okvětních lístků rudých růží, JEHO slova, že ji stále miluje a nikdy milovat nepřestal.

Ráno procitla ponížená, chtěla vyběhnout z hotelu a navždy zmizet, nevrátit se ani k NĚMU, ani ke mně, utéci před sama samou. Racionalita ale po pár okamžicích zvítězila. Vždyť se to nikdy nikdo nedozví! Sedla s NÍM do auta a odjela do Prahy. Letadlo letí už odpoledne, proč tedy obtěžovat rodiče s odvozem, co horšího se může vlastně stát.  Cestou s NÍM mi ještě stihla zatelefonovat, abych jí zařídil check-in, chtěla mě slyšet, ubezpečit se, že o ní i přes to všechno stojím,ověřit si, že nic netuším.

Let za oceán připomínal válkou s vlastním svědomím. Loučit se v Praze s NÍM a v San Franciscu se vítam se mnou? Co mi odpoví, až se budu ptát na rodiče, kterým nestihla o plánované svatbě vůbec říci, protože o poslední noc, kdy to chtěla udělat, ji okradl ON. Uvědomovala si šílenost vlastního selhání a tím více si přísahala, že vše zůstane jednou provždy zapomenuto v  českokrumlovském hotelovém pokoji.

Jako vítanou spásu vnímala zdržení v Paříži. Při čekání v lobby baru luxusního letištního hotelu si připadala jako světačka, která konečně ví, co chce. Po nekonečné řadě omylů, úletů a zmatků se ve svých 26 letech rozhodla, že chce být se mnou a její minulost má být definitivně vytěsněna z paměti, zapomenuta, vymazána.

Nenapadlo jí, že se prozradí sama. Chtěl jsem jí překvapit. Utekl jsem z kanceláře o něco dříve,  v ruce tucet rudých růží. V bytě mě přivítal její typický zmatek, na podlaze poházené svršky, které tak ráda odhazuje cestou do koupelny, v kuchyni voněl čerstvě upečený jablkový koláč, její hlas zněl radostně z prvního patra, kde telefonovala s rodiči.  Nikdy si nelámala hlavu s časovým posunem. Volala jim ve tři ráno jejich času. Prosila, že se přede mnou nikdy nesmí zmínit, že se setkala s NÍM, že chce na vše zapomenout, pohřbít v minulosti.

Naprosto omráčeně jsem vyšel patnáct schodů, zdrceně dopadl na židli v pracovně a pozoroval odraz vlastní vyděšené tváře v leštěné desce psacího stolu. Přiběhla vzápětí, oblečená jen ve spodním prádle, s ručníkem omotaným kolem umytých vlasů. Několik vteřin se na mě upřeně dívala. Její zorničky se rozšířily, rty se pevně semkly k sobě a pak se zhroutila v hysterickém pláči. Celé tělo se jí třáslo, kolena intenzivně mačkala pod bradu a vzlykajícícm hlasem mi řekla naprosto vše. Neušetřila mě jediného detailu.

Beze slova jsem odešel. Po vzoru romantických komedií, které tolik miluje, jsem odjel ke Golden Gate Bridge a pozoroval ho celý podvečer. Most se pomalu halil do obligátní mlhy a až všudepřítomný večerní chlad mě donutil k návratu.

Vrátil jsem se, když už spala.

Sedím teď vedle ní na posteli. Vím, že jí miluji. Miluji jí tak, jak jsem nikdy nečekal, že dokážu někoho milovat - čistě bezvýhradně, se všemi jejími chybami.

Mám v sobě najít sílu a vše překonat, nebo být takzvaně chlap a ráno jí sbalit kufry? Čeká mě nejdelší noc mého života.

Martin Urman