60. let Rádia Svobodná Evropa

Prvního května to bude šedesát let ode dne kdy Radio Svobodná Evropa začalo vysílat na středních vlnách z Mnichova. Ten den dopoledne jsme se - většina tehdejších zaměstnanců radia - shromáždili ve velkém sále hotelu Vier Jahreszeiten. Po slavnostních řečech hostů včetně tehdejšího ředitele československého oddělení radia z New Yorku, Ferdinanda Peroutky se ozvalo v deset hodin ze zapojeného radia „Volá Radio Svobodná Evropa“

Vysílačka radia byla v Holzkirchenu u Mnichova a studia a úřadovny v bývalém velkém činžáku v Possartstrasse v Mnichově. O něco později jsme se přestěhovali do nové budovy na rohu Anglické Zahrady, velkého parku. A ještě o něco později se RSE rozšířila o Polské a Maďarské oddělení.

České a Slovenské rozhlasové vysílání z ciziny nebylo nic nového. Za války bylo zvykem poslouchat český rozhlas z Londýna, Washingtonu či i Moskvy, ale to se vysílalo půl hodiny či hodinu denně  většinou jen zprávy, a byly to oficielní vládní rozhlasové stanice. Radio Svobodná Evropa vysílalo ze začátku sedm hodin denně a o něco později od 6 hodin ráno až do půlnoci a to nejen zpravodajství a komentáře adresované určitým skupinám obyvatel, ale i zábavné programy, divadelní hry a hudbu. Hlavní část financování nesla Americká vláda, ale RSE mělo vlastní správní radu a ředitelství, které sídlilo v New Yorku.

Velkou většinu informací jsme tehdy získávali z československého tisku a rozhlasu. Ve zvláštní vile seděli čtyři bývalí studenti kteří od rána do večera přepisovali na stroji vybrané programy pražského rozhlasu. Rozmnožené přepisy byly ihned rozdány v redakci.

V oddělení zvaném Archiv a  knihovna jsme shromaždovali tištěný material. Byly to hlavně noviny a časopisy. Tehdy nebylo lehké dostat noviny z Československa.  V roce  1951 ještě jezdil rychlík Praha-Paříž s českou posádkou přes Norimberk. Tam čekal jeden zaměstnanec Radia a vyzvedl od posádky jídelního vozu noviny a časopisy které měli, hned nasedl na vlak do Mnichova a ještě v noci je přivezl do Radia. Druhý den ráno jsme hned připravili přehled českého a slovenského tisku a rozeslali po redakci. Kdo chtěl si potom mohl přečíst celý článek v archivu. Měli jsme totiž jen jeden výtisk každých novin.  Bylo to zajímavé čtení. Rád bych poradil dnešní mladší generaci, aby si někde v knihovně našli Rudé Právo z let 1950 až 1953 a přečetli celých několik čísel. Nejde jen o ty politické procesy, ale o celý způsob novinářství té doby a o dojmu který to dává, totiž, že velká část národa žila v jekési horečce. Také se dozví jaké hlouposti někteří pozdější hrdinové Pražského jara psali než objevili výhody svobody. Čtenáři se také dočtou že v té době se konaly stranické čistky v celé východní Evropě. V Praze v roce 1952 odsoudili k smrti a popravili 11 svých vedoucích partajníků v čele s bývalým generálním sekretářem strany Slánským. V ostatních zemích (Madarsku, Rumunsku a Bulharsku) popravili jen po jednom a v Polsku nikoho. Gomulku poslali do kriminálu. Co to asi říká o českých komunistech?

Pochopitelně jsme také odebírali různé noviny z Německa, Francie a Anglie kde se občas objevovali zprávy z Československa protože některé z těch novin tam ještě měly své dopisovatele.

Dalším zdrojem informací byly zprávy od nových uprchlíků. Otta Gráf, dřívější redaktor ČTK vedl oddělení zvané Evaluace a v této funkci jezdil po uprchlických táborech. Tam sbíral zprávy o dění v tehdejším Československu.

Administrativu celého radia vedli Američané. Technici ve vysílačce a v produkci byli většinou Němci a v redakci a v produkci kde byli hlasatelé, herci, režizéři a hudebníci, byli Češi a Slováci. Stejně tak v knihovně, archivu, monitoringu a evaluacích. V každém oddělení byla snaha aby třetina zaměstnanců byli Slováci a dvě třetiny Češi. Podobně v redakci byli zastoupeny poválečné politické strany, to jest Národní Socialisté, Lidovci a Sociální Demokrati.

Prvním šéfem československého oddělení RSE v Evropě byl Pavel Tigrid a jeho zástupci, Jan Stránský jako národní socialista, J.Pecháček, člen lidové strany, a Martin Kvetko bývalý povereník ve Slovenské národní radě, representovali do jisté míry politické a národnostní spektrum exilu. Velká část českých a slovenských zaměstnanců byli mladí lidé, často vysokoškolští studenti a snad nikdo, ani mezi těmi staršími, tam nebyl kdo měl zkušenosti z rozhlasu. Jedině snad Pavel Tigrid, dramaturg a kritik Kodíček a Luboš Kaválek věděli jak rozhlasová stanice funguje.

Ovšem hlasatelé, herci a režizéři kteří by měli zkušenosti v rozhlase nebyli. Hlavními zakladateli tak zvané produkce byli Kodíček a Luboš Kaválek. Kodíček byl za války ředitelem českého rozhlasu v Londýně a před válkou ředitelem Vinohradského divadla. Hlasatelé se hledali v uprchlických táborech kde dělali hlasovou zkoušku a ti vybraní byli potom cvičeni v Mnichově. Mezi prvními hlasateli zpráv byl Karel Havelík který mi říkal, že „Kodíček , bývalý dramaturg a kritik, nás učil číst zprávy a komentáře s důrazem na důležitá slova a také dbal na to abychom správně oddělovali zajímavosti od běžných zpráv. Málokdy byl s námi spokojen.“   To též potvrzuje Eva Královenská, bývalá režizérka, která říká že nejednou musela nutit hlasatele přečíst program několiktáte než to znělo profesionálně.

V hudebním oddělení byli dva dirigenti, dva kytaristi, jeden pianista a harmonikář kromě Josefa Stelibského, který komponoval hudbu pro velkou část českých filmů už před válkou.

V redakci bylo několik novinářů kteří dříve psali pro noviny a časopisy, kromě bývalých politiků. Nevím kolik nás celkem bylo, ale pokud pamatuji tak asi sto lidí nepočítaje administrativu a technické oddělení.  Bylo to celkem překvapivé, že tolik mladých lidí bez odborných zkušeností dali dohromady rozhlasovou stanici která fungovala celkem dobře.

Také nevím kolik je z nás kteří jsme zažili ty začátku ještě naživu, ale vím že málo z nás tehdy věřilo, že ten režim v Praze vydrží celých čtyřicet let. Nekteří už tehdy debatovali o tom co budou dělat až se vrátí zpět domů. Ovšem  každým rokem ta naděje ochabovala a hodně nás postupně emigrovalo ven z Německa a začali jsme si budouvat nový život a kariéru.

Alex Wynnyczuk

Professor of Economics Emeritus

Troy, NY.  USA