Tři největší problémy současné EU a jejich (ne)řešení

K napsání tohoto článku mne opět inspirovala kniha „Life of a European mandarin“(Život evropského mandarína) od holandského autora Derk-Jan Eppinka, který více než sedm let pracoval pro Evropskou komisi, a který poutavým způsobem popisuje fungování Evropské Unie.

Podle autora čelí současná EU těmto třem hlavním problémům:

1) neefektivní fungování institucí – příliš velké, pomalé a těžkopádné – takto Eppink charakterizuje orgány EU s tím, že nereflektují rozšíření Unie na 27 zemí.

Návrh možného řešení: Eppink je v tomto bodě poměrně radikální. Navrhuje redukovat počet eurokomisařů z 27 na 17, počet europoslanců ze současných 785 na 550 a počet členů účetního dvora z 27 na 10. Evropský hospodářský a sociální výbor spolu s Výborem regionů navrhuje rozpustit úplně. Okrajově se věnuje také Radě EU, kdy konstatuje, že v Unii 27 zemí se velmi obtížně dosahuje jednomyslnosti, proto navrhuje v řadě oblastí nahradit jednomyslnost procesem spolurozhodování, při kterém je rozhodnutí Rady podmíněno souhlasem Evropského parlamentu. Dále vyslovuje názor, že EU nepotřebuje mít prezidenta, což odůvodňuje tím, že EU není stát, a proto ani nemusí být řízena jako stát.

2) strach z ekonomické reformy – dle autora Evropa prohrává bitvu o modernizaci ekonomiky. Její základní pilíře – volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu – zdaleka nejsou dobudovány. Tzv. Lisabonská strategie, která si kladla za cíl učinit z EU do r. 2010 nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa, vzala za své. Ve většině členských zemí dramaticky vzrostly náklady na zabezpečení stárnoucího obyvatelstva. Mnoho lidí se dožaduje svých důchodů, ale není vůbec jisté, zda v horizontu patnácti let bude evropská měna dostatečně silná na to, aby je zaplatila. Autor upozorňuje, že je nejvyšší čas, aby Evropa vzala na vědomí ekonomickou realitu ve světě. Paradoxem je, že proti ekonomické reformě se vyslovují především ty země, které jsou nejvíce proevropsky naladěny, a sice Německo, Francie, Itálie a Belgie. Pokud nastane ekonomická krize, říkají: “Reforma? začněte u ostatních!“ V případě, že se ekonomice daří dobře, opáčí: „Reforma? Proč? Vždyť není potřeba!“

Návrh možného řešení: vedle dobudování jednotného vnitřního trhu považuje autor za klíčovou oblast energetické politiky. Koncepce energetické strategie EU zahrnuje tři priority: trvalou udržitelnost, konkurenceschopnost a kontinuitu nabídky. Významným přínosem pro všechny tři body by mohla být jaderná energie, které ovšem současná EU nevěnuje téměř žádnou pozornost. Eppink poukazuje na skutečnost, že stárnoucí populace se stává ekonomicky konzervativnější, což by mohlo vést k tomu, že Evropa zestárne nejen fyzicky, ale také že zakrní ve svém způsobu uvažování. Obyvatelé EU vnímají jakoukoliv změnu jako hrozbu pro své sociální jistoty. Úkolem politiků je toto vnímání změnit, což jistě není snadný úkol už jen proto, že tím riskují své další ne-zvolení.

3) rezignace na kulturní hodnoty – tento problém považuje autor za nejzávažnější. Zdůrazňuje, že v průběhu příštích dvaceti let bude mít imigrace významný dopad na evropskou tradiční kulturu. Klíčovou otázkou je podle Eppinka skutečnost, zda se přistěhovalci přizpůsobí Evropě nebo zda se Evropa přizpůsobí přistěhovalcům. Vzhledem k tomu, že hlavní kulturní hodnotou většiny imigrantů je muslimská víra, mohl by dotaz znít takto: stane se Evropa více muslimským kontinentem, nebo se islám „poevropští“?

Návrh možného řešení: autor poukazuje na nedostatek kulturního sebevědomí Evropanů. Stále po přistěhovalcích požadujeme, aby se integrovali, ale do čeho se vlastně mají integrovat? Dle autora je třeba v Evropě definovat jasný vzorec kulturních hodnot, přičemž se nejedná pouze o jakousi teoretickou debatu pro intelektuály. Výsledek této diskuse totiž ovlivní život každého z nás. Evropské kulturní hodnoty, jako např. svoboda projevu, svoboda náboženského vyznání (což zdaleka neznamená dominanci jediného náboženství), rovnost pohlaví, se vyvíjely po staletí a jsou zakotveny v ústavách členských zemí EU. Tyto hodnoty se nesmí stát „obchodovatelnými“ a musíme být připraveni je bránit, přestože některé z nich nekonvenují islámské víře. – Příchod velkého počtu přistěhovalců do EU zvyšuje nároky na systém sociálních podpor. Eppink uvádí, že např. Spojené státy americké kombinují imigraci s velmi omezeným systémem sociálních dávek. Od přistěhovalců se očekává, že nejprve do systému něco přispějí, a teprve po pěti až deseti letech mají nárok z něj něco čerpat. Zato Evropa je daleko více velkorysá, neboť kombinuje imigraci se štědrým systémem podpor, což u přistěhovalců vede ke ztrátě motivace hledat si práci a většinou se pak uchylují do příměstských ghett a tento fakt ústí v jejich sociální izolaci místo žádoucí sociální integrace.

Autor otevřeně přiznává, že neexistují žádná zázračná řešení. Na druhou stranu poukazuje na skutečnost, že současná politika EU někdy problémy ještě prohlubuje, případně nahrazuje jeden problém jiným. V závěru knihy však jasně říká, že evropská integrace dává kontinentu sílu, kterou nikdy předtím nedisponovala. Je proto důležité, aby ji využila ve prospěch svých obyvatel.