Nedávno se mi dostala do ruky kniha s názvem „Life of a European mandarin" (Život evropského mandarína), jejíž autor, Holanďan Derk-Jan Eppink, pracoval více než sedm let v kabinetech dvou eurokomisařů. Našel jsem v ní spoustu zajímavých postřehů, o které bych se s Vámi rád podělil.
Postřehy o Evropské komisi: Podle Eppinka je hlavní moc v této instituci (kterou nazývá „princeznou") soustředěna v kabinetech komisařů, což je několikačlenný tým lidí, kteří mají za úkol pomáhat komisaři s jeho portfoliem, ale také jej chránit před útoky politických protivníků a „dotěrnými" novináři. Každému komisaři podléhá zástup „mandarínů", euroúředníků, kteří jsou vybaveni technickými vědomostmi a kteří jsou „pohonnými hmotami" pro motor evropské integrace. Ve školách nás učí, že komisař má hájit evropské zájmy. Realita je podle autora jiná - když dojde na lámání chleba, každý člen Komise hájí své národní zájmy. Toto „kacířské" tvrzení dokazuje Eppink na procesu schvalování směrnice o médiích, kterou jeho komisař předkládal.
Na konci 90. let se v Komisi žhavě diskutovala situace na mediálním trhu. Tehdejší komisař pro vnitřní trh (Holanďan Frits Bolkestein) viděl, že media jsou koncentrována do rukou omezeného počtu vlivných společností, které tak měly silný vliv na utváření veřejného mínění. Bolkestein plánoval zavést určitá omezení pro firmy, které si monopolizovaly tisk i televizi. Jednak tím chtěl zamezit ovládnutí veřejného mínění specifickými zájmovými skupinami, jako tomu bylo např. v Itálii Silvia Berlusconiho a současně chtěl odstranit nekalou hospodářskou soutěž. Komisař však narazil hned na dvojí odpor - nesouhlas médií i politiků, což jsou tradiční spojenci. Politici potřebují média jako prostředek svého zviditelnění, zatímco média potřebují mít politiky na své straně, aby právní kontroly monopolního postavení zůstávaly laxní. Ještě předtím, než se návrh dostal na stůl kolegia komisařů, obdržel tehdejší německý kancléř Helmut Kohl telefonát od známého německého mediálního magnáta Leo Kircha, který ho požádal, aby předkládaný návrh zablokoval. Kohl se ihned spojil s předsedou Komise Romano Prodim, který nařídil stáhnout návrh z jednání kolegia. Od té doby nebyla otázka médií v Komisi řešena.
Postřehy o vztazích mezi Komisí a Parlamentem: Zatímco Komise má přísnou hierarchickou strukturu, Parlament je podle autora spíše politickým klubem. Proces schvalování legislativy v těchto dvou institucích vysvětluje Eppink na následujícím příkladu: dejme tomu, že komisař pro životní prostředí se pokouší ovlivnit návrh svého kolegy zodpovědného za dopravu tím, že usiluje o zakomponování přísnějších emisních norem. Jeho úsilí je však kolegiem komisařů zamítnuto, protože tuší, že chlapci a děvčata ze „zeleného ředitelství" mají tendenci přehánět. „Zelený" komisař tak prohrál bitvu, nikoliv však válku - jeho šance na konečný úspěch spočívá v Parlamentu. Členové „zeleného" kabinetu Komise kontaktují některého z aktivních europoslanců ve výboru pro životní prostředí a požádají ho, zda by mohl jejich změny předložit v Parlamentu. Tento zpravidla nadšeně souhlasí, protože tak může slíznout smetanu bez vynaložení většího úsilí. Pozměňovací návrhy Parlamentu se tak vrací zpět do Komise, kde je „zelený" komisař opět na koni. Na své kolegy pak např. vyrukuje s tímto demokratickým sentimentem: „Parlament je důležitý - je to hlas evropského lidu, který nemůžeme přehlížet. Pokud bychom jej ignorovali, mohli by nás poslanci i odvolat!" Protože i ostatní komisaři chtějí podobným způsobem prosazovat řadu vlastních návrhů, obyčejně tomuto tlaku „podlehnou" a konečným vítězem je v tomto případě „zelený" komisař. V praxi je tato politická hra samozřejmě složitější a vyžaduje velkou dávku vyjednávacího umění.
Postřehy o rozpočtu EU: Některé politiky jsou dle autora přeregulované (např. společná zemědělská či regionální politika), některé jsou naopak „nedotčené" (např. společná energetická politika či koherentní přístup k problému imigrace). Eppink shrnuje většinu známých bolavých míst rozpočtu do této výstižné věty: „jedna unijní kráva dostává tolik dotací, že by mohla obletět svět (v business třídě), ale zato nemáme tušení, co udělat s imigrantem, který se objeví na břehu Kanárských ostrovů".
Postřehy o vnitřním trhu: Autor ve své knize popisuje velkou bitvu komisaře Bolkesteina, kterou svedl o prosazení směrnice o službách, která se měla stát jedním z hlavních pilířů vnitřního trhu. Především šlo o odstranění série byrokratických překážek (např. pracovní povolení, povinná registrace, speciální daně), kterými národní státy chránily svůj domácí trh, a které prakticky znemožňovaly architektům, zubařům nebo počítačovým specialistům provozovat své služby v zahraničí, neboť náklady byly zkrátka příliš vysoké. Základní myšlenka navrhované směrnice byla tato: pokud je poskytovatel služeb oficiálně uznán v jednom členském státě, potom by směl automaticky provozovat své služby i v ostatních členských zemích, a to bez jakýchkoli dalších omezení. Návrh bez větších problémů prošel Komisí a setkal se s pozitivním ohlasem také v Parlamentu. Komplikace však nastaly během kampaně na referendum o Evropské ústavě. Odbory ve Francii a Belgii, které ztrácely čím dál více svých členů, potřebovaly najít „společného nepřítele", kterým se stal mýtus „polského instalatéra". Odbory začaly tvrdit, že navrhovaná směrnice umožní polskému řemeslníkovi pracovat ve Francii a Belgii za polský plat a podle podmínek polského zákoníku práce. To byla naprostá lež, ale tisíckrát opakovaná lež se bohužel stává pravdou. Návrh byl zablokován v Radě EU a Komise se jej nakonec rozhodla stáhnout. - Následující Komise podala nový návrh směrnice, která již sice schválena byla, ale byl z ní vyškrtnut hlavní princip, na kterém stojí vnitřní trh: služba, která je schválena v jednom členském státě, by se pak směla nabízet bez omezení i v ostatních členských zemích. Proto autor tuto novou směrnici přirovnal k autu bez motoru.
I přes popsané nedostatky ve fungování EU autor v závěru své knihy podtrhuje jedinečný význam evropské integrace pro náš kontinent a uvádí oblasti, ve které EU uspěla, např. liberalizace telekomunikačního trhu, částečná liberalizace pošt a zavedení eura. Já si k tomu dovolím přidat toto: dějiny Evropy byly vždy poznamenány střety velkých a malých národů. Domnívám se, že Evropská Unie je jedinečným projektem, který dává těm malým příležitost přesvědčit o své důležitosti ty velké, a to nikoliv pomocí vojenské síly, nýbrž prostřednictvím práva. Proto nepodporujme federalisty, kterým schází politická prozíravost, ale ani nezatracujme proces evropské integrace, o kterém se někteří mylně domnívají, že okrádá národní státy o jejich suverenitu. Zvolme konstruktivní přístup D.J. Eppinka, kterým je pragmatismus.
