Nic není jen tak

Vcházím do restaurace v Paříži na ranní snídani. Usedám na venkovní terase směrem do ulice. Města nemám nikterak rád a trávím v nich čas jen kvůli dalšímu transitu.

#Když se v nich už potuluji, tak rád pozoruji lidi a městský shon.  Nemůže být lepšího místo pro vypití ranní kávy než rohová restaurace s venkovní teráskou na rušné ulici uprostřed města. V domácích podmínkách k rannímu rozjímání bych si vybral jiné, klidnější místo, ale v cizině, a zvláště v Paříži mi to nikterak nevadí a taková místa vedle návštěv hřbitovů dokonce vyhledávám. 

Po deseti minutách je káva vypitá a hledám číšníka pro další objednávku a začínám se zajímat, jak ta kavárna vůbec vypadá a kde je nějaký personál. Personál nikde, a tak vstupuji hlouběji do útrob lokálu. Pěkný bar, stolky lepší, než venku kde sedím, krásná prosklená místnost plná světla a na stěnách černobílé fotografie, spíše asi fotokopie.  První domněnka je, že jde o fotky nějakého populárního zpěváka nebo nějakého slavného francouzského fotbalisty z minulého století. Zaujal mne obrázek umístěn na konci baru, obrázek bez brýlí nerozpoznatelný, ale trochu mně známý. Postupuji dále a začínám se rozkoukávat a asi podle obrysů to není fotbalista ani zpěvák, ale nějaký chlápek v košili a klobouku. Po chvilce mi svitne.

Ernest není fotbalista. Spisovatel, se kterým mne seznámil můj děda, nemyslím osobně, a od kterého jsem přečetl doufám, že úplně všechno, včetně jeho životopisů. Dokonce jsem si nechal udělat fotokopii jeho známého portrétu a pověsil jsem ho vedle dědy v přízemí svého domu. O to větší radost jsem měl, když jsem tento portrét objevil v kavárně hned za sebou.  Byl jsem jako ve snu. Kolem mne na třicet fotografií vystihujícího není fotbalista v různých životních situacích. Ta černobílá fotka s tím něčím divným, která mne zaujala je ta slavná s marlínem, velkou rybou s úzkým dlouhým čenichem nebo spíše zobákem vytažená na břeh moře a u které stojí statný chlapík on Hammerstein, Papá, Ernest Hemingway.

Zjišťuji, že většina snímků v kavárně jsou foceny na Kubě. Přestože Hemingway žil v Americe, v Paříži, tak nejvíce z nich je z rybaření v Karibiku a ze setkání s Fidelem Castrem. Plný úžasu prohlížím olepené stěny a snažím se jednotlivé situace chronologicky zařadil do jeho života a říkám si jaké to mám štěstí, že v tak velkém městě si sednu zrovna do restaurace, kam chodil jeden z nejznámějších spisovatelů světa. Odcházím na autobusové nádrží plný dojmů. Mé ženě, která musela malou výstavu se mnou absolvovat, z toho mého životopisného vyprávění začíná hučet v hlavě a já ještě ani netuším, že nic není jen tak a že vše bude mít ještě pokračování. V tu chvíli ještě nevím, že se k této události ještě vrátím za další dva měsíce a že o všem budu psát z více jak půlročním zpožděním ve článku # https://podivin.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=805476.