Šťastné děti

Padesátka na krku a batoh na břiše. To je má realita posledních let a něco s tím musím udělat. Běhat? Už mám svých 10 000 km naběhaných a nachozených. Chce to něco trendy a stylového.

 Co takhle fitness, dříve se tomu říkala posilovna, a tak tomu budu říkat i já. A tak jsem začal chodit do posilovny. vždy brzy ráno, to je pro mne na osmičku, myšleno na osmou hodinu ranní, a je jedno, jestli je pracovní den nebo víkend a je i jedno, jestli je venku 30 stupňů a uvnitř 45. Chodím svátek ne svátek už čtvrtým rokem.

Už nějakou dobu, myslím tak dobrý rok jsem začal potkávat kolem té osmičky, staršího, kulhajícího muže s culíkem ve věku mého otce, sedm desátníka. Pokud někoho potkáváte třikrát do týdne, tak vás napadne, kam takový chlapík ráno chodí. Pořád stejně oblečený, pořád stejný čas a pořád stejné tempo.
Nejprve jsem si myslel, že jde koupit rohlíky na snídani pro svou ženu, ale podle jeho pomalé chůze a pozdního času jsem usoudit, že na snídani by to bylo již pozdě jelikož starší lidé spí krátce a pro rohlíky by vyrazil už o sedmé. Vyloučil jsem posilovnu, to bychom se určitě potkali uvnitř a ani nevypadal jako člověk zvedající činky. Po delším potkávání se a přemýšlení, kam by jenom mohl chodit, jsem na to přišel nebo jsem si to myslel, že jsem na to přišel.
Má dceru, která má tři malé děti a on je chodí každé ráno hlídat, je u nich celý den a hraje si s nimi. V zimě si hrají v dětském pokojíku a v létě chodí s nimi do parku.
Po každé setkání jsem si představil dědu s culíkem ověšeného malými, šťastnými dětmi, které rvou z dědy triko. Po ročním setkávání jsem i začal pána zdravit, ve městě jev zcela nevídaný někoho jen tak pozdravit. U malých dětí tento jev můžeme vidět, ale jen do doby, než je rodič napomene, že nemusí zdravit každého kolemjdoucího. I já jsem takto svého času jako dítě zdravil.

První krok jsem měl za sebou, už jsem se trochu přes zdravení znali a mohl jsem přistoupit dále a pána s culíkem oslovit a se zeptat ho kam vlastně chodí a co děti, jestli jsou zdravé. Začal jsem si hlídat čas abych svého známého nepropásl. Týden nic, nikde nikdo.
Jak se říká, trpělivost růže přináší a pán s culíkem byl tu. Viděl jsem ho na vzdálenost 50 metrů, jak se blíží. Srovnal jsem si myšlenky, co a jak se ho zeptám, přeci jenom jde o osobní věc a nechtěl jsem být drzý. 40 m, mne picne, dal si čerpací zastávku. Jak někdo může udělat svou potřebu u masny, kde může kdokoliv projít a vidět ho.  Sebe jako zákazníka masny nepočítám, jsem přeci jenom dál. Konec čůrání a jde se dál.

Slušně jsem pozdravil, jak je mým zvykem a směle se zeptal kam každé ráno chodí. Nejprve jsem ten posunek polo sevřené pěsti dvakrát rychle otočené k ústům nepochopil a musel se ještě jednou zeptat kam to vlastně chodí, že to nechápu. Vyřčená odpověď byla jasná a rychlá. „Chodím dolů k Vietnamcovi na pivo. Na shle." Možná jsem mohl být zklamaný, představa šťastného, potřebného dědy a šťastných dětí se nenaplnila, ale už mám aspoň jasno kam ten pán s culíkem chodí. Pořád se zdravíme a já žiji pořád v představě, že stejně chodí za dětmi si hrát. Když ne hned, tak po tom ranním pivu. Asi se ho zase zeptám a napíšu, jak to je.