"Znáte ten vtip o České poště? Ne? Nevadí, to dojde později..." Vtípků o České poště je pravděpodobně víc než o Chucku Norrisovi. Akorát tedy s tím rozdílem, že ty o poště se povětšinou zakládají na holých faktech. Nebo ne?
Jednoho dne jsem ve schránce, mezi šesti kilogramy letáků, nalezla také výzvu k vyzvednutí zásilky v místním městském poštovním oddělení. Ano byla to výzva! A to proto, že návštěva této instituce vyžaduje občas trochu té trpělivosti, špetku tolerance, základy sebeovládání, ale hlavně notnou dávku času.
.....
Zvesela otevírám skleněné dveře v nenápadné budově a následujících několik schodů beru ještě veseleji po dvou, přičemž míjím muže s výrazem kamenné nepřítomné tváře, jehož úsměv byl pravděpodobně před chvílí odeslán kamsi pryč. Doporučeně. "Chudák." Pomyslím si a už přistupuji ke sloupku s monitorem a výběrem možností nabízených služeb. Klik, cvak a vyjede mi číslo z pořadníku. Nálada stále veselá,ale jen do doby než otevřu druhé dveře a to do pomyslné jámy lvové neboli do hlavní pobočky.
Uvolněně přejedu pohledem po místnosti, kde nervózně přešlapuje několik lidí. Šesti přepážkám s okýnky, po třech na dvou protilehlých stranách, vévodí obrazovka s čísly, která mají hodnoty od 536 do 570. Ze zvědavosti pohlédnu na svůj lístek s číslem 813, po té překvapeně přepočítám lidi okolo sebe, kteří jsou 4. Slovy čtyři. Rovnice výpočtu hypotézy zobrazení mého čísla v závislosti na čase a prostoru s přikloněním se k teoretické rovině jsoucna, mi dává zabrat. Nevadí, čekám. Sice ne už tak zvesela, neboť za posledních sedm minut stále ještě nepíplo jiné číslo, ale přesto trpělivě čekám.
Nutno dodat, že z těch šesti přepážek jsou v provozu pouze dvě a jelikož se ani dalších několik minut nic neděje, pokusím se vzrůstající nervozitu v hale odlehčit vtipem. "To by mě zajímalo, kolik let jim tímhle tempem trvalo než na té obrazovce naskočilo 570?" Prohodím žertovně ke spolu čekajícím lidem. Směju se nahlas. Jen já. Nikoho jiný. Tíživá chvíle hmatatelného dusna nejen že nebyla mou poznámkou odlehčena, ale naopak nabývám pocitu, že dle pohledů ostatních je brána jako provokace. Cítím nevraživé pohledy. Kromě jednoho tedy, a to mladého kluka s tupým výrazem připomínající neživou nemrtvou zombie. Což dost možná i je, neboť dle mého názoru ho tu poslal sám Tutanchamon vyzvednout balík a když se ani po letech neukázal, pravděpodobně na něj seslal nějakou hodně nepříjemnou kletbu jako "Tobě navěky místo na poště patříc..." apod.
Začínám rozumět slovu Věčnost. Vedle stojící paní polohlasitě kleje. Naproti stojící muž si zuřivě okusuje další nehet, Tutanchamonův podruh stojí a zírá a já začínám být nervozní, protože musím vyzvednout syna ze školní družiny a čas pádí.
Prásk! Ztratili jsme člena posádky. Jeden z nás byl příliš slabý na to aby mohl pokračovat s námi v odboji čekatelů a rázným švihnutím dveří to vzdal. Minutu ticha za padlého přeruší můj telefon. Volá družinářka, vysvětlím jí, že se nacházím na místní poště a ona mě s pochopením ujišťuje, že si o syna nemusím dělat starosti, že se o něj postará a vychová ho během následujících let jako vlastního, než si to na poště vyřídím. Je moc hodná.
Naproti stojící muž si okousal všechny nehty a podezřele se dívá na ruce ostatních. Vedle stojící paní už kleje vulgarismy nahlas a tuším, že si co nevidět vzteky odplivne, zombie čumí a já se zmenšuji, protože jsem si už vyšlapala z nudy ďůlek.
Slovo čas ztratilo svůj význam. Stále nic. Nesměle se tážu vedle stojící paní, zda nemá kuličky, že bychom si mohly cvrnknout. Plivne mi do ďulku. Naproti stojící pán hryže světelnou tabuli s čísly a Tutanchamonův podruh vytahuje z kapsy skleněnky. Společně pak šlapeme nový ďůlek.
Léta pádí. Naproti stojící pán rozkousal předloni kabely ke světelné tabuli, takže vlastně ani nevíme, jak dál postupovat, vedle stojící paní uvízla v třinácté jamce a několik let v kuse kleje. Doplivne jen do určité vzdálenosti, takže jsme si se Zombie postavili hřiště na minigolf mimo její dosah...
Všichni ale stále nepřestáváme věřit, že až jednou nastane náš čas a dostaneme se k přepážce, že se jednou venku zase sejdeme, neboť právě poštovní instituce z nás udělala po těch letech přátelé stmelené na život a .... poštu!
Děkujeme
