Spím či nespím, toť otázka

V den, kdy poprvé přivítáte své miminko na světě, se rozloučíte s poklidným ničím nerušeným celonočním spánkem na nějaký ten pátek. Pokud máte děti tři tak jako já, vidina ničím nerušeného celonočního spánku se vzdálí na léta Páně

Byť jsou mé ratolesti opravdu hodné a zmiňované noci probíhají povětšinou v relativním klidu, čas od času nastane i u nás globální noční kolabs.

20:00   Všechny tři děti spí. Dívám se postupně na jejich spící tvářičky. Jsou tak sladcí andílci a já tak  šťastná maminka…

21:00   Mám uklizeno, mám nachystané komínky oblečení do školy a školky, mám vyvařenou kojeneckou láhev, mám pro dnešek klid. Ó já se mám.

21:30   Po rychlé sprše se chumlám pod peřinu, začíná mi seriál. Mokré vlasy mám v plánu vysušit a rozčesat během reklamy.

21:32   Spím.

22:30   Probouzí mne můj drahý muž, aby mi sdělil, že si jde lehnout také. Já mu vřele děkuji za podstatně důležitou informaci.

23:02   „Mamííí!!“ Ozval se výkřik z dětského pokoje. Instinktivně vyskočím a po tmě běžím do vedlejší místnosti, ale už během třetího skoku mi nohou projede ostrá bolest. Šlápla jsem na kolejnice vláčku značky „TéŽéVé“, jehož páčky u hlavní stanice se mi zaryly do chodidla. „Copak se děje zlato?“ Ptám se syna hned po tom, co spolknu všechny ty nadávky na imitaci francouzského expresu. „Mami, mě se zdál hrozný sen, že mě chtěl sníst dinosaurus…“ Vzlyká. Utěšuji ho a hladím do té doby, než znovu usne. Když už je zase klid, pomalu začnu couvat směrem ke dveřím, přičemž si dávám pozor na koleje. Rukou nechtě smetu ze stolu komínek oblečení. "Do cihly!" (laciná náhražka nepublikovatelných vulgarismů pozn.red.)

23:20   Chumlám se znovu do peřiny, ale tentokrát bez polštáře. Je mokrý od mých vlasů, tak ho odhodím bokem a prosím muže, jestli by mi nepodaroval ten svůj. „Jo jasně, za pět minut…“ Zamumlá svoji standartní frázi, kterou používá vždy, když je tázán ve spánku. Snesl by mi modré z nebe, ale kdybych ho o to poprosila spícího, bylo by to nejdřív „Za pět minut…“

23:40   „Mamíííí!!“ Opět křik, opět instinktivně neuvážený běh do pokoje, opět kolejnice. Kleju v duchu. Dinosaurus je dnes v noci v kurzu a syn žadoní, jestli může spát se mnou. Je vystrašený, tak souhlasím a on odchází z pokoje. Je zajímavé, že i ve tmě a polospánku přesně ví, jak obejít celou dráhu aniž by o ni zakopl. Na rozdíl ode mne. Nakloním se nad parapet a celou svou váhu přenesu do rukou, abych se přehoupla přes inkriminované místo, ale v ten moment mi projede ostrá bolest pro změnu pravou dlaní a zakvílím nahlas. Zapomněla jsem na osm květináčků s kaktusy, které kluci sbírají. „Ach můj Bože!!!“ Po celé dlani mám zapíchané ostny, jehličky, bodláky nebo čert ví, jak se tomu říká. Několik jich vytáhnu hned a na těch dalších čtyřiapadesát kašlu. "Cihla a zídka k tomu!"

00:20   Syn zabral prakticky celou moji půlku lože, muž mu daroval polštář a já si lehám na okraj matrace, chumlám se do zbytku peřiny a cítím, jak mi hoří ruka.

00:46   Vzbudí mne rána. Synova noha se mi otiskla v bederní oblasti.

01:14   Vzbudí mne další bolest. Mám pro změnu křeče a zoufale se kroutím na okraji postele, přičemž se držím za břicho – a to jen levou rukou, protože pravá je stále plná kaktusových jehliček. Odcházím do koupelny, přičemž přemýšlím, zda mě zmítá sepse z napuchajících ran, zda jsem zaspala některý z dalších kopanců nebo o co tady vlastně jde.

01:17   Neumírám. Sepse vyloučena. Dle kalendáře je vše v pořádku.

01:38   Sedím na okraji vany a pinzetou se zbavuji kaktusové akupunktury. Dlaň pálí a svědí a já reálně uvažuji, že si ji v rámci časové úspory uhryznu v zápěstí a konečně půjdu spát. Vyjmenovávám druhy cihel. Z přemýšlení mě vytrhne jakýsi šramot z chodby. Jediné co mě napadá, je dinosaurus. Jsem unavená, je mi zle, bolí mě každá druhá končetina, takže není divu, že začínám být evidentně paranoidní.

Přichází mladší syn. Projde se zavřenýma očima kolem mne, vykoná to, kvůli čemu sem přišel, spláchne a odchází zpátky do pokoje. Nevím přesně, na kolik procent se nacházím v racionální rovině a na kolik mne tato noc otupěla, ale mám pocit, že kdyby ten záchod nebyl po celou dobu zavřený, bylo by to lepší.

02:06   Uklidila jsem záchod, vytřela koupelnu, vybrala dalších pár bodlin a chumlám se do rožku peřiny. V tom se otevřou dveře, kde stojí zase mladší syn : „Mamí, kde je brácha? On spí tady? Já tam nechci spát sám…“ Spustí slovní palbu. „Proboha lehni si za námi, ale hlavně už klid a spát!“ Přeruším ho lehce podrážděně leč rezignovaně. Když už se chystá ulehnout, zakopne o roh postýlky dítka nejmladšího, čímž svou sestru samozřejmě vzbudí. "Já se z toho pocihlovatím..." 

02:30   Příprava mléka, přebalování, odříhnutí, uložení zpět do postýlky… – standartní kolotoč plus nadstandardní opatření jako je ledování pobodané dlaně, také kontrola polohy prkénka (kdyby náhodou…) a kontrola přítomnosti dinosaura ve vedlejší místnosti (kdyby náhodou…)

03:40   Chci si lehnout, ale nemám už kam… A i kdybych si lehla, není se už do čeho zachumlat… Odcházím do dětského pokoje a při parakotoulu, který následuje po šlápnutí na koleje, padnu na jednu z postelí. "Cihy, beton, malta...! Chci už spát!"

Čas neurčen   Vzbudí mě křik. Nevím kolik je hodin a jestli jsem stihla usnout, nevím, jestli jsem uvízla v nějaké časoprostorové smyčce, ke které došlo chybným výpočtem vzorce a nevím, jestli se už brzy nezblázním.

Dedukuji, že starší syn ve spánku kopl mladšího bratra, ten ránu opětoval a během osočování se navzájem vzbudili i nejmladší sestru, načež vzal muž situaci pevně do svých rukou a všem třem rázně řekl : „Za pět minut!“

Zhruba nad ránem   Všichni konečně spí. Protírám si dlaněmi unavenou tvář, ale vzápětí toho lituji, protože mám bodliny už i v obličeji! Nevím, jestli se mi dělají mžitky před očima nebo mám místo zorniček kaktus, ale přísahala bych, že jsem na chodbě zahlédla dinosaura, jak kráčí do koupelny. Asi šel sklopit obě prkýnka dolů. Nejdu za ním, protože mě bolí chodidla od kolejnic, protože mě bolí všechno, protože jsem prostě vyřízená.

Usínám a jestli mě někdo míní vzbudit, tak nejdřív "Až za pět minut...!"