Prezident, Jožin a my

Určitě jste si někdy představili, jaké by to bylo, kdyby se u vás doma ocitla nějaká ta významná osobnost a co byste společně asi tak podnikli... Já už tu představu mám.

Pomalu sjíždím z kopce dolů do města, abych zamířila vyzvednout děti ze školy a školky, když najednou v dáli spatřím černý vůz s modrými majáčky a všudypřítomné vozy policejní, jak odpočují k místnímu podniku. „No ty bláho, tam museli minimálně někoho zamordovat...“ říkám si sama pro sebe prvopočáteční hypotézu situace. „Nebo žeby protidrogové komando?“ Dále smýšlím a tvořím dedukce jak z černé kroniky. Projíždím okolo a ještě několikrát zvědavě zírám do zpětného zrcátka.

Než povyzvedávám a naložím všechny své ratolesti, kouzelné podzimní počasí zavane mé myšlenkové pochody jinam a to hlavně díky nárazovému větru, který urputně bičuje ledové kapky do mého rozmrzelého obličeje. Kalhoty mám promáčené do půlky lýtka, protože jsem stoupla na driftující kachli na chodníku a než zapásuji dětskou sedačku, do holých beder dál švihá ostrý vítr s protivným deštěm. Rozkošné to chvilky...

Když se blížíme k místu, o kterém jsem stihla vytvořit minimálně ještě asi další dva apokalyptické scénáře, zpomalujeme. „Mami, tady je asi svatba.“ Oznámí svou domněnku mladší syn. „Jak jsi na to přišel?“ Zarazím se, protože tato verze z veselejšího soudku by mě nenapadla. Jsem tragéd. „No protože ti pánové mají svatební obleky.“ Odpoví se samozřejmostí v hlase. Musím se pousmát.

Několik mužů v černých oblecích postává v areálu firmy, další pak na druhé straně spolu s policisty dohlíží na dění okolo. „Že by se jako fakt ženil třeba nějaký policajt a měl oslavu ve firmě zabývající se montovanými stavbami?“ Rozvíjím synovu ideu, přičemž si zadumaně ťukám ukazováčkem po rtech.

Když v tom mě najednou osvítí vnuknutí shůry a ozubená kolečka mozkového ciferníku zapadnou do sebe. „Kluci, kluci, tady je přece prezident!“ No jasně, naše hlava státu v tento den navštívila zlínský kraj, došlo mi. „Mami, a to je jako prezident zeměkoule?“ Zajímá se opět mladší syn. Do hovoru se konečně zapojí i synek starší: „Ty jsi pako! Jaké zeměkoule?! To je prezident republiky!“ Převrátí oči v sloup a dál znuděně kouká z okna. Situace ho nechává chladným. Ono totiž pokud by se aspoň auto před námi neproměnilo v transformera a neodkráčelo po dvou zadních, je mu to jedno. Venku je hnusně a nemůže jít jezdit na kole. Všechno špatně!

Každopádně je pravda, že titul „Prezident zeměkoule“ občas přiřazuji některým lidem, protože za vulgarismy u nás doma padají kázeňské tresty.

„A ti v tom černém, to jsou jeho kamarádi?“ Pokračujeme v debatě,byť už jsme tři kilometry za městem. „Ne zlato, to je jeho ochranka.“ Odpovím. „A mami, co je to ochranka?“ Téma na cestu máme jasné. „Nooo, to jsou pánové, co ho chrání aby...“ Zarazím se, protože v tak poetické odpoledne se mi nechce rozebírat další a další otázky ohledně slova ´atentát´ a jiné pohromy. „No kdyby ho třeba chtěl někdo ukrást.“ Napadne mě a kouknu do zpětného zrcátka, kde se můj pohled setká s pohledem syna staršího, který se právě naklonil, aby se mohl přidat do diskuzního fóra: „A proč by ho jako někdo kradl?“ Uštěpačně konstatuje, zatímco já si v duchu říkám ´Bože, ať přestane pršet a může jít jezdit na kole´. „A co by s ním někdo jako doma dělal?“ Pokračuje s notnou dávkou ironie v hlase.

„Já bych si s ním hrál.“ Zaraduje se můj malý optimista. Starší bratr je pro změnu v rozpoložení pesimistickém: „Prezident si s legem nehraje!“

„Tak bych si s ním zahrál třeba Jožina.“ Nedá se odbýt.

´Jožin z bažin´ (jen abyste věděli) je stolní hra od Ivana Mládka, kterou s oblibou doma hrajeme. Jedna velká brčálově zelená figurka je (jak jinak) Jožin a chytá ostatní menší figurky, které likviduje buď na místě nebo v močálech.

Tak jsem si celý ten výjev živě představila:

Sedíme všichni u jednoho stolu, včetně všudypřítomné ochranky, a přípravy ke hře probíhají v plném nadšení. „Pane prezidente, jaké chcete figurky? Modré?“ Ptám se. Hlava státu nakloní hlavu na krku stranou a povídá: „Podívejte se, já modré nefandím, modrá sem, modrá tam... Volím figurky oranžové.“ Lehce znervózním, protože tato barva je u hracích panáčků nadstandart, ale nepanikařím: „Dobrá tedy. Nabídnu Vám skleničku a oranžové ihned pohledám.“ A už ulévám ze zelené lahvinky s modrým pruhem nad žlutým štítkem-ostatně jak jinak na Valašsku pohostit návštěvu z Vysočiny než likérem z Karlových Varů.

Dětský pokoj je obrácený vzhůru nohama – vybrakované šuplíky, rozsypané boxy s hračkami, prošacované všechny další stolní hry a hurá máme je! Host sedící v čele stolu, a zároveň stojící v čele státu, se ohlédne za sebe a hlubokým hlasem pobídne muže z ochranky: „Pánové, nepostávejte tu jen tak zbůhdarma a přidejte se k nám. Vladislave Vy máte modré a René hraje za zelené. No prosím...“ Kyne rukou směrem k herní desce.

Hra se rozjela. Mladší syn s figurkou Jožina obíhá ve vnitřním poli a číhá. Vladislav hodil dvě šestky, René čtverku, mě propadl panáček do bažiny, starší syn venku demontuje vládní vůz na transformera s majáčkem a pan prezident čeká na svou šanci. Hra je v plném proudu. Vladislav vyhodil Reného, mě bažina pohltila další dvě figurky, Jožin vztekle rotuje ve vnitřním kruhu, starší syn odjíždí na kole spolu s transformerem s modrým majáčkem a pan prezident čeká na další úspěšný tah.

„Proboha jestli náš malý hodí dvojku, tak Jožin prezidentovi sežere figurku...“ Pomyslím si při pohledu na desku a v duchu pokračuji ve svém standartním katastrofickém scénáři: „Bude to vypadat jako nějaká politická provokace, protože i Vladislav raděj poslal svou figurku do močálů, než aby vyhodil šéfa. A René zase pro jistotu svoje dva, prezidenta ohrožující, zelené nenápadně schoval do mísy s ovocem.“

Syn se chystá k hodu. Pod stolem urychleně píši textovku partnerovi, ať cestou domů z práce koupí dvě flašky karlovarské, protože tuším problémy a zároveň v internetovém vyhledávači zadávám ´kontakt na Ivana Mládka´, protože bude mít, co nevidět, kvůli své xenofobní hře, kde vizovické strašidlo žere hlavně pražáky, pravděpodobně problémy také...

Kostka je vržena. Napětí vrcholí. Kostka se zastavila a … já omdlím...

Proberu se ze své představy a duchem se vracím zpátky do auta.

„Mami, tak mohl bych si s ním teda hrát?“ Opakuje se syn.

„To víš, že bys mohl zlato. Ale viděla bych to spíš na pexeso.“ Tam by přece jen ten případný scénář nemusel být tak černý...

Nebo že by?