Sluncem rozzářená neděle jako stvořená pro odpolední výlet, nás vylákala k procházce u nedaleké přehrady. Děti samozřejmě potřebovaly nějaký podnět a motivaci, protože chodit „jen tak“ jim pochopitelně připadá smysl postrádající činnost. Dva pytlíky suchého pečiva určeného pro krmení kačen už ale splňují kritéria ohledně cíle a duchaplnosti výletní mise.
Hned při příjezdu na parkoviště došlo k prvnímu rozčarování, protože oba andílci stihli během krátké cesty usnout a každý si dovede představit, jakou náladu má rozespalé dítě prvních pár minut po „nuceném“ probuzení. Mladší syn se sice aklimatizoval relativně rychle, ale ten starší patřičně rozmrzelý si dlouhou chvíli neodpouštěl poznámky o hloupém výletu a nechuti krmit kohokoliv čímkoliv. Bylo nutné vymyslet motivaci číslo dvě. Tak zvaný úplatkový program. Ten spočíval v tom, že dětem se oznámila důležitá informace o stánku podél cyklotrasy, kde s největší pravděpodobností bude k mání limonáda a zmrzlina. Eso tažené z rukávu zabralo a dalších 500 metrů probíhala procházka v duchu harmonie a rodinné pohody.
Za veselého štěbetání jsme došli ke stánku. Kluci nadšeně poskakovali u malého okýnka a hledali plakát s výběrem zmrzlin. Motivační program číslo dvě však selhal. Nanuky došly. „Tak v tom případě jsme došli taky…“ napadlo mě. Synové sebou rezignovaně plácli na lavičku a útrpně přemýšleli o deziluzi, kterou způsobilo nedostatečné zásobení malé plážové budky. Ani malinová limonáda nezmírnila pocit marnosti toho odpoledne. Byli jsme opět na záporných emočních hodnotách stejně jako před 20ti minutami. Ale najednou snad samo nebe seslalo dětem vnuknutí k zábavě. Foťák. Začali s vervou fotit, vymýšlet náměty a kochat se pořízenými snímky. Sice během několika málo minut stihli pořídit desítky fotografií, ke kterým bych v albu mohla dát tak akorát štítky s nápisy tipu „Půl šedivého kamene ve štěrkovém zátiší“ nebo „Přehrada skrytá za dlaní“, ale nálada se opět povznesla, za což jsme byli vděční.
Následná procházka pokračovala v dobré náladě až směrem k zátoce, kde nás už očekávaly hladové kachny. Kluci se před cílem nedočkavě rozběhli směrem ke břehu a už z dálky mávali pytlíky s pečivem.
A v tom se to stalo. Kontakt s něčím tak očekávatelným jako jsou prosté kopřivy. Mladší ze dvou natěšených krmitelů divoké drůbeže proletěl v zápalu běhu malým, leč hustě porosteným políčkem nízkých kopřiv. A naneštěstí ke všemu neměl dlouhé kalhoty, ale jen šortky po kolena. Ano, přiznejme si, že tato rostlina vyskytující se v našich zeměpisných šířkách nezávisle na velikosti a tvaru, způsobí při kontaktu s pokožkou podráždění, pálení a prlení s dočasnou kožní vyrážku, ale zase takové života ohrožující drama to není. Ovšem naše dítko se rozhodlo přesvědčit nás o opaku.
Křik, který rozcupoval poklidnou atmosféru svátečního odpoledne, se rozléhal do té doby malebně tichou krajinou. Vzápětí následovaly slzy jako hrachy, co se kutálely po nešťastné tvářičce a malé ruce zaměstnané zoufalým třením drobných lýtek posetých bolavými pupínky, je nestíhaly utírat. Ryk plný bolesti a čiré beznaděje nebral konce. V niveč přišly veškeré utěšovací metody včetně základního pofoukání, povzbuzující rady i bagatelizace celé situace. Vše marné.
Starší brácha už po chvíli vzdal snahu ukonejšit mladšího sourozence. Znuděně se procházel po prázdném břehu, pokopával si s šiškami popadanými na zemi, zkoušel házet žabky s plochými kameny a pozoroval hladinu přehrady, po které si kdesi v dáli pluly kachny vyplašené stále trvajícím křikem.
Minuty se vlekly, žádné pokusy o zklidnění nesklízely ohlas a co víc, z přilehlé cyklostezky vzdálené několik metrů od nás, dopadaly tázavé pohledy kolemjdoucích.
„Víš, copak pomáhá na popálení kopřivou nejvíc?“ Zeptal se uplakaného dítka najednou přítel, přičemž šibalsky pozvedl obočí. „Ne…ne…nevím…“ odpověděl vzlykem syn a zvědavě upřel nešťastné oči vzhůru. I já jsem čekala, jaké moudro bude vyřčeno, protože snad všechny nápady už padly. „No přece chleba!“ Naordinoval suverénně. „Ch..chleba?“ Ujišťoval se syn. Chleba? Ujišťovala jsem i já sebe, jestli jsem dobře slyšela. „No jasně, že chleba. To se vždycky vezme krajíc a přiloží se na popálené místo. To neznáš? To je ti tak super věc …“ pokračoval ve výkladu superlativů zázračného pečiva. V první chvíli jsem se kousla do rtu, abych se nesmála, ale evidentně to na našeho malého pacienta zabíralo, tak jsem se ihned přidala k fiktivní léčbě i já : „Jéé a představ si, že tu zrovna chleba máme. No to je super, aspoň to hned můžeme ošetřit…“ a už jsem tahala dva krajíce z pytlíku a přikládala na bolavé nožky. Světe div se! Zabralo to. Chvíli seděl v trávě s přiloženými krajíci na kolenou a my se zatajeným dechem čekali co bude dál. „Už to bolí míň a míň. Chlebík mi to vyléčil!“ Vykouzlil spokojený úsměv od ucha k uchu a bolest byla rázem ta tam.
S přítelem jsme na sebe vítězoslavně mrkli a všichni čtyři jsme zdárně pokračovali v nedělní poklidné procházce. Jako bonus jsme narazili ještě na jeden stánek i se zmrzlinou, takže spokojenost na závěr přece jen nechyběla.
