"Ženy jsou jako moderní obrazy. Budete-li jim chtít porozumět, nikdy si jich neužijete." Freddie Mercury
Nebudu nikomu nalhávat, že jsme dokonalý pár ve vztahu zalitém sluncem bez náznaku jediné chybičky. Naopak jsme zcela průměrná dvojka obyčejných lidí, co i přesto že se mají rádi a klape jim to, občas prostě neuniknou hádce. A jak už to tak bývá, tak konflikt a následná nikam nevedoucí konfrontace obvykle vzniká z nicotností.
Zároveň ale patříme k těm šťastlivcům, kteří i po ostřejší výměně názorů dokáží rychle vychladnout a poté se následující dny zasmát vzpomínce na zažehnané nesmyslnosti.
...........
Stojím v koupelně před svou polovinou zrcadla a vztekle si žehlím vlasy, zatímco můj muž se holí před svým vyhrazeným prostorem druhé zrcadlící půlky. Mlčíme. Mlčíme hlavně proto, že jakékoliv případné slovo nás dokáže strhnout zase zpátky do další nekonečné hádky jako lavina. Jsme tedy na bodu mrazu. A to máme za pár minut společně odjíždět vstříc romantickému večeru v kině- hip hip hurá! Ušklíbnu se ironicky a v moment, kdy chci žehličkou sevřít další pramen vlasů, prskne na mě kapka vody, kterou si muž právě omývá tvář od zbytků holící pěny. Provokace, jasná provokace! Trhnu sebou a chci utrousit další ze svých uštěpačných poznámek, ale během rychlého pohybu hlavy se přístroj o teplotě 170°C otře o mé ucho. Zakvílím nahlas a vzteky bych mu nejraději cvakla žehličkou na oplátku jeho ucho! Musím se hodně ovládat, abych to vážně neudělala. Od včerejší hádky, u které vlastně už ani nevíme, jak začala a kdo je tedy v právu, uplynulo sice dost času, ale jsem stále řádně naštvaná.
Odchází z koupelny a já si potřebuji nutně vybít vztek za popálený "slech". Švihnu tedy okamžitě aspoň tužku na oči po zavírajících se dveřích. "Jsem mu to nandala, co?" Pomyslím si,ale dveře se ihned zase otevírají. "Co děláš?" Zeptá se překvapeně. Úlekem sebou škubnu."Upadla mi tužka." Pípnu tiše. Pohledem přejede po černém čmrkanci na skleněné výplni, poté po mě, kterak si žmolím ucho, převrátí oči v sloup a opět odchází.
Po očistci u šatní skříně, kdy se mi nedostane obvyklých frází ("Ne, nejsi v tom tlustá." apod.), které následují po větě "Nemám co na sebe." ,odcházíme odděleně k autu. Zatímco on už sedí za volantem, já se snažím dostat ke dveřím opatrnými kroky přes mokrý okraj trávníku. "Velmi vhodný podklad pro podpatky! Provokace! Takhle přistavené auto není nic jiného než provokace!" Syčím jízlivě a po usilovném seškrábání travnatých drnů z bot usedám nakysle taktéž.
Cesta je nekonečná. Těch pětadvacet minut ubíhá jako pětadvacet let. Na tvrdo! Muž sedí, řídí a dýchá. Mám pocit, že každý nádech a výdech sílí. Určitě schválně! "Kdybys dýchal ještě o trochu intenzivněji, mohl bys mi tím foukáním chladit spálené ucho!" Napadne mě tichá poznámka, ale nahlas neřeknu nic, protože principiálně mlčíme. Přepínáme na truc jeden druhému stanice rádia a vypadá to, že se jedná o hru "Kdo z koho", která bude završena demontáží elektronického panelu a vyhozením z okna do příkopu - zatím ještě nevíme jestli rádiového zařízení nebo spoluhráče, ale myslím, že vedu.
Po příjezdu do garáží nákupního centra si velmi skoupou konverzací naznačíme, že se za hodinu sejdeme ve druhém patře před kinem, zkrátka půjdeme si z očí. Mnou navržený nápad zdá se býti dobrý, protože mám čas projít se po obchodech a spravit si náladu nějakou hezkou odměnou.
Nastoupím do výtahu a v zrcadle zhodnotím, že jsem si měla obléknout něco volnějšího, protože mi nikdo neřekl, že v tomhle jsem tlustá! Určitě to věděl a schválně neřekl. Provokace! Nakrucuji se před svým odrazem a najednou mi pohled sklouzne na kabelku. Přejede mi mráz po zádech, protože si uvědomím, že jsem si vzala malinkou taštičku, ve které mám pouze mobil a lesk na rty. V moment, kdy mi dojde, kde se nachází moje peněženka se základní hotovostí a kreditní karta, mě polije pot. Samozřejmě doma v jiné kabelce!
Rezignovaně svěsím ramena a hlavu nešťastně opřu o zrcadlo, které mi příjemným chladem přinese útěchu aspoň pro hořící rudé ucho. Z deziluze o hodinové nákupní horečce mě probere otevírající se výtah. Vystoupím a přemýšlím co teď? Bez peněz courám dlouhé minuty galerií obchůdků jako chudý příbuzný. Nálada, co byla po hádce na bodu mrazu, je po zjištění, že nemám ani korunu, daleko pod bodem zamrznutí.
Dostávám celkem už hlad, protože původně bylo v plánu před promítáním filmu pozvání na večeři, takže jsem poctivě držela půldenní půst, což (jak zjišťuji) nebylo moc chytré. Momentálně ale nemám ani na kafe v kelímku natož tak na jídlo. "Šopování na čumendu" je mrzuté a fakt, že jsem hladová, bez peněz, spálená, tlustá... a dalších tisíc a jedno negativum, je úplně na nic. Nevím, jestli jsem víc vzteklá, zoufalá nebo zoufale vzteklá.
Hledám toalety, abych si odskočila a aspoň přetřela rty leskem, protože to je asi tak to jediné, co mi mé možnosti aktuálně dovolují. Cestou nenápadně nakukuji do restaurací, jestli náhodou u některého stolu nesedí můj muž, protože to bych asi odhodila masku zatvrzelosti a s prosíkem jej požádala o dvě, tři sousta a snad i trochu té perlivé vody. Nikde nikdo respektive všude všichni - kromě něj tedy.
Když přijdu k místu označenému panenkou v sukni, zůstanu nevěřícně zírat, protože mě zastaví turniket, který vyžaduje vhození mince pro povolení ke vstupu. S otevřenými ústy udělám krok vzad, protože nemám, prostě NEMÁM ani korunu! To je vážně den tohle!
Supím jako lokomotiva a než se stihnu přemístit do haly multikina, abych sebou naštvaně plácla do jednoho z křesel, vyjmenuji snad všechny možné nadávky, novotvary nadávek i slovní spojení přídavných jmen "jaký,který,čí" v kombinaci s výrazy za hranicemi slušnosti. Emocionální rozpoložení pod bodem mrazu dosahuje nyní ekvivalentu teploty kapalného dusíku (což činí -196°C pozn.red).
Sotva usednu, přichází drahá polovice a z mého výrazu je patrné, že jsem na tom ještě bídněji než před hodinou, protože i ostatním nezasvěceným pohled na mě dává odpověď na otázku ´Kde vzal MARVEL předlohu pro postavu Hulka?´
"Dáš si něco?" Zeptá se nenuceným hlasem a mrknutím ukazuje k pultu s občerstvením. Samozřejmě, že bych si něco dala.Cokoliv! "NE." Odseknu. "Vážně nic nechceš?" Zeptá se ještě jednou a já mlsně hledím po všech policích se sladkostmi, prosklené vitríny s popcornem, nachos, omáčky, limonády.... Poté se mu zadívám do očí a doufám, že z mého zoufalého pohledu dokáže číst mezi řádky, takže i přes mé druhé rezolutní "Ne." se smiluje a koupí mi něco k jídlu. V duchu mu slibuji, že už budu hodná a milá, takže pokud mi něco dobrého přinese a omluví se za hádku, budeme zase ten šťastný pár, jakým jsme ještě předevčírem bývali.
Zatímco odchází k pokladně, hbitě kmitám očima po zemi a říkám si, že pokud se mi podaří naleznout nějaké zatoulané mince v hodnotě alespoň pěti korun českých na návštěvu toalety, mohl by to nakonec být i fajn večer. Z hledání mě vyruší můj drahý a líbezný, jež stojí náhle přede mnou. Jednou rukou objímá ten největší možný papírový kbelík popcornu a v druhé drží litrový džber s limonádou.
"Opravdu nic nechceš?" Zeptá se jízlivě, přivoní si ke slaninové kukuřici a hned na to usrkne pořádný lok oroseného nápoje, načež nezapomene připojit lehký náznak úšklebu. A je to tu - tohle je opravdová, poctivá, cílená PROVOKACE! A co víc, je zasloužená. On to ví, já to vím, proto tedy tvrdohlavě vyřknu do třetice své paličaté: "NE!"
Po shlédnutí filmu, který jako jediný z toho večera za něco stál, odjíždíme jak jinak než mlčky domů, kde se okamžitě vrhám k lednici a nevím jestli se do plátku masa v kastrolu od oběda první zakousnout, plácnout si ho rovnou na stále hořící ucho anebo si nejdřív odskočit na toaletu - když už si to můžu dovolit...
Než jsem hlady vybílila ledničku a užila si komfortu koupelny all inclusive, muž už dávno usnul. Ulehám také, přitulím se a láskyplně šeptnu "Omlouvám se, byla to chyba být bez tebe... Už tě nikdy nepustím!" a svou peněženku tisknu pevně v objetí... Ať žije PROVOKACE!
.......................
Každopádně stejná slova jsem šeptala i svému drahému muži o několik hodin později po našem velkolepém usmíření, kdy se z nás stal opět párek šťastlivců, kteří i po ostřejší výměně názorů dokáží rychle vychladnout a poté se následující dny zasmát vzpomínce na zažehnané nesmyslnosti.
