Dva nesmiřitelné tábory kuřáků a nekuřáků vedou nekonečné spory už pěknou řádku let. V žádném případě nechci být propagátorem tohoto zlozvyku, který má prokazatelně škodlivé účinky. To určitě ne ! „Díky“ vlastní hlouposti a v tomto směru slabé vůli, se řadím mezi členy na okraj společnosti zatracované skupiny kuřáků. Ale soužití není o zákazech a příkazech – ty se vždycky dají porušit nebo obejít, ale vše je o toleranci…
Na svou obhajobu musím dodat, že patřím mezi podskupinu těch ohleduplných a respektujících. Nikoho neobtěžuji, nekouřím v místech označených zákazem, nezapálím si tam, kde se shromáždí víc lidí, protože se tam mohou nacházet nekuřáci, které já akceptuji. Můj domov je zásadně nekuřácký – k naplnění potřeby je určený balkon. Zkrátka jednám tak, abych žádným způsobem svým zlozvykem neobtěžovala ostatní. A co se týká vzdorovitého fouknutí dýmu do obličeje, kterým někteří dávají najevo převahu kuřáka, tak to považuji za vrchol trapnosti a projev nízkých hodnot inteligenčního kvocientu.
Rovněž se připojuji k souhlasu rozdělení restaurací a pohostinství na kuřácké a nekuřácké. Dle mého názoru je to logické a férové. Ale co mě nedávno vedlo k rozhořčení, byla situace pátečního večera, kdy jsem po nějaké době zašla s přáteli do místní hospůdky. Jakožto nově zrekonstruovaná, splňuje všechny normy a standarty týkající se mimo jiné i rozdělení prostoru na kuřáckou a nekuřáckou část. Obě místnosti jsou od sebe vzájemně odděleny a to nejen zdí, ale i vlastním vchodem. Pro úplnou separaci jsou k dispozici i toalety zvlášť. Takže v tomto případě by se dva zastánci rozdílného životního stylu vlastně ani nemuseli potkat, pokud by o to nestáli. Ideální řešení.
Posezení probíhalo velmi příjemně do chvíle, než došla postarší paní, která jak bylo vidno, neskrývala svůj odpor ke kuřákům a přesto se usadila ke stolu v prostoru určenému právě této nelibé činnosti. „Fůůůj! Tady je to ale zadýmené!! No hnus!“ vykřikovala hned v prvních minutách po příchodu a velmi aktivně a vehementně se pustila do otvírání ventilační polohy okna. Sice je pravda, že vzduch byl poněkud hustější a odvětrávání by sneslo i vyšší stupeň rychlosti, ale opět se jednalo čistě o svobodnou volbu : sedět či nesedět právě zde. Její narážky a urážky létaly hustým vzduchem a větrání, které „přitvrdilo“ z ventilace na opakované otevírání vchodových dveří dokořán se stávalo jakýmsi 5ti minutovým rituálem odhodlané dámy. Pohledem jsem přejížděla ostatní hosty, jak reagují na takové jednání obzvlášť ve chvílích, kdy se za hlasité a otravné nespokojenosti chladno zase rozlévalo prostorem. Reakce byly různé – několik párů očí převrácených v sloup, tiché nadávky pod fousy, znechucení … Evidentní ovšem bylo, že tato situace se neděje poprvé a větrací maraton není žádnou novinkou. Ale potřebu konfliktu na malé vesnici nikdo nevyhledává, takže nač se dohadovat.
Také nejsem vznětlivý typ, co při jiskře popudlivosti rozdmýchá oheň a věřím, že kouřem znechucená paní je v jiné situaci a v jiném prostředí třeba velmi příjemná žena, ale jedno mě zkrátka zajímalo. Proč tam tedy šla? Proč se neusadila v nekuřácké části? Proč není tolerantní?
Převedu stejnou situaci do jiného vyobrazení – Půjdu-li na fotbalový zápas a s vlajkou Baníku a stoupnu si do středu sparťanského kotle, jaké budou reakce? A co teprve když začnu vykřikovat urážky klubu, v jehož části sedím a ještě kárat ostatní, aby neskandovali sparťanské slogany, protože já fandím těm druhým a nechci to poslouchat ?! No řekněte sami, není to tatáž situace? –(jen dodám, že se jedná o náhodný příklad a fotbalu neholduji jako skalní fanoušek, ale i tak přeji OBĚMA klubům hodně zdaru a golů…).
Seděli jsme v zákonem vymezeném prostoru, svým jednáním nikoho neobtěžovali, žádného nekuřáka jsme v místnosti nedrželi proti jeho vůli a navíc příkoří v podobě neustálého průvanu tolerovali. Tak na čí stranu by se naklonila miska pomyslných vah etiky?
Buďme proto ohleduplnější jeden k druhému – sice nevím, zda tím zajistíme světový mír, ale aspoň si našlápneme o nějaký ten krůček vpřed.
"Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Bible, Tob 4,15)
