Někdy stačí jen málo ...

Hranice 18ti let sice, dle zákona, přisuzuje teenagerovi status dospělé osoby, ale podle mě v tomto věku má jedinec pořád podstatně blíž k pubertě než k dospělosti. Říká se, že chybami se člověk učí a zkušenosti vedou k moudrosti. Ale ve chvíli, kdy zkušenost nebo chyba získá fatální rozměr, zbývá většinou už jen krůček k tragedii.

Když nám bylo 18, mysleli jsme si, že disponujeme veškerou moudrostí světa a kdyby se vyhlásil konkurz na pozici „prezident zeměkoule“, se svou suverénností bychom rádi kandidovali. Najednou jako bychom získali moc – vždyť nás zákon opravňoval řídit motorová vozidla, chodit k volbám nebo navštěvovat místa s omezenou věkovou hranicí – kterou jsme právě oficiálně překročili.

Začátek prvních letních prázdnin s titulem "dospělá"  jsem tehdy s nechutí věnovala brigádě, abych „těžce“ vydělané peníze investovala spolu se svými kamarády do týdenního pobytu ve slovenském letovisku Slnečná jazerá. Před víc jak deseti lety byl Senec považován za letní ráj svobody pro stovky mladých lidí. Pobřeží jezera nabízelo množství možností, jak naplno využít prázdninových radovánek ve dne a nikdy nekončící večery a hlavně noci při rytmu letní euforie. Atmosférou nespoutanosti a zároveň touhou sounáležitosti člověk najednou získal pocit, že se svět v tu chvíli otáčí jen kvůli nám. Jako bychom „tady a teď“ byli nesmrtelnými…

Dny a noci ubíhaly přímo divokým tempem a každá minuta byla patřičně věnována vodě, slunci a zábavě.

Poslední večer pojatý jako rozlučkové velkolepé finále, jsme strávili na přelidněné diskotéce. Stačilo pár skleniček laciného vína, pár skleniček toho či onoho a člověk ztratil nejen zábrany, ale bohužel také utlumil vrozený pud sebezáchovy – což jsem se přesvědčila jen pár minut poté, co celá naše parta opustila klub. Za hlasitého zpěvu, poskakování a vtípkování mezi sebou jsme se nedbale loudali podél břehu ke svému sektoru stanů. Možná z nudy, možná z touhy po dobrodružství slyším najednou sama sebe, jak triumfálně vykřikuju: „A kdo se jde koupááát!“ A už jsem běžela k vodě. Ostatní se bez přemýšlení rozběhli stejně jako já a v oblečení se vrhali jeden po druhém do temné vody. Běžela jsem do té doby, dokud mi voda nesahala do půl pasu a při posledním kroku se mírně odrazila, abych šipkou z místa ladně zaplula pod hladinu. Podařilo se.

Ale v ten okamžik se stalo něco, co si vlastně dodnes nedokážu přesně vysvětlit. Ocitla jsem se pod hladinou a během mikrosekundy ztratila orientaci. Vždy jsem patřila do skupiny dobrých plavců, ale najednou jsem nedokázala určit nejen , která strana je pravá a která levá, ale co hůř, nebylo možné se dopátrat, kterým směrem se nachází hladina. Jako by se zastavil čas. Člověk by si řekl, že v takové chvíli musí zákonitě nastat panika, ale po neurčitě dlouhé době zmítání se pod vodou a hledáním cesty vzhůru k hladině, mnou náhle prosákl nepopsatelný pocit. Vlna klidu a oddaného smíření mě ujistila, že je nejvyšší čas vzdát boj. Opravdu jsem byla nepřirozeně klidná a v tu chvíli zjistila, že už se nepotřebuji nadechnout. Jako bych věděla, že už je to za mnou a pocit bezpečí pomalu prostupoval celým tělem. Pod vodou byla tma ještě černější, ale jako by kolem mě v ten moment začalo svítat. Žádný tunel, na jehož konci čeká světlo, ale jako když máte zavřené oči, slunce pomalu vychází a paprsek se dotýká vašich víček. Klidné světlo násobilo pocit bezpečí…

Najednou jsem ale ucítila silnou ránu do zad. Téměř v ten samý okamžik mi někdo svíral paži a rychlým pohybem mě vytáhl nad hladinu. Nadechla jsem se tak zhluboka, jako bych snad chtěla pohltit každičkou molekulu kyslíku v dosahu. Stála jsem po prsa ve vodě a cítila jak se celá klepu.

Ostatní se dál věnovali nočnímu koupání a já mlčky odcházela. „Co blázníš? Proč už jdeš?“ Zeptal se mě kamarád, který mě zachránil. Jeho otázce jsem nevěnovala pozornost, jen se na něj upřeně zadívala a pološeptem položila jinou otázku :„Jak jsi mě našel?“ Nechápal, proč se na to ptám, netušil, co se stalo. Vysvětlil mi jen, že při zápalu vodního boje o někoho zakopl a chtěl vědět, o koho se jedná.

Kráčela jsem sama neony osvětlenou pěšinou v mokrém oblečení a docházelo mi, co se mohlo stát. Kdyby mě vytáhli o pár minut později, místo promenády na maturitním plese, jsem mohla ležet s neprokrveným a poškozeným mozkem napojená na hadičkách anebo jsem mohla… Nezastavitelný proud slz spláchl tu nejčernější myšlenku.

Pochopila jsem, jak málo stačí k vyvrácení naivního přesvědčení o vlastní nesmrtelnosti. Od té doby pozoruji spoustu situací opatrnějším a rozvážnějším pohledem a všem milovníkům nezodpovědného adrenalinu bych ráda vzkázala:

„Rozum se na delší dobu zastaví v životě mnohokrát. Srdce jen jednou.“

                                                                                              Holandské přísloví