Když jsou nervy na pochodu aneb přivezli nám dřevo

Někdy je člověku tak nanicovatě, že ať už dělá cokoliv, dopředu je jasné, že bude hůř! A ono tomu tak i nezřídka je...

Když jdu každé aktuálně mrazivé ráno roztápět v kotli a pohlédnu na úkladně srovnané hranice dřeva, neubráním se vzpomínce. A musím říct, že dnes už mi to připadá úsměvné.

Když jsem ale před několika lety zůstala po nějakých těch životních eskapádách sama, jednoduché to někdy opravdu nebylo. Co Vám budu vykládat... 

Každopádně tehdy odcestovaly děti s babičkou na dovolenou a já po nich tesknila snad už v okamžiku, kdy se za nimi zavřely dveře. Proto jsem se rozhodla, že chmury zaženu prací na zahradě - přesadím nějaké ty kytky, zastřihnu stromky, chytnu srpnový bronz.

Sotva jsem se ale vypravila ven, nešlo přeslechnout drnčivý zvuk traktoru, jak funí do kopce i s vlečkou plně naloženou dřevem. Úplně jsem v tom shonu zapomněla na to, že jsme si ho objednali a dneska přijede. Odložím zahradnické nůžky, podám instrukce, kde náklad složit a najednou stojím před horou vysypaných rozpůlených klád. "Hmm, tak to potom jo,no..." Hodnotím sarkastickým utrousením situaci, protože je mi jasné, že to budu muset celé úhledně přeskládat a přenosit do lajny k plotu. No nic, jdu na to.

Každý kus má "zhruba" metr padesát. Já měřím metr šedesát. Takže manipulace nic moc. A navíc při uchopení dvou kusů najednou, tíha dosahuje vzpěračských hodnot, ale první hodinu to nevzdávám a tahám vždy po dvou. Tedy aspoň do té doby než mi jedno dřevo najednou vyklouzne a tupě dopadne na nohu. "Do prčic,už!" Zasyčím a mnu si bolavý nárt a taky mě napadne, že žabky jsou pěkně mizerná pracovní obuv. Zadržím slzy a vztekle se běžím přezout.

Cestou z domu si beru půl litr s vodou, protože začíná být čím dál větší vedro a taky rádio, abych se uklidnila vlídným lidským slovem.

Další hodinu nosím klády po jedné, protože je čím dál větší hic a protože jsou prostě těžké. Kdykoliv projdu kolem rádia, vypadne signál a vysílání se na pár vteřin přeruší, což začíná být otravné! Polední slunce docela žhne a já pociťuji jeho účinky na ramenou. "Tak zas aspoň chytnu opálení, že jo..." Říkám si. 

Hromada neubývá a dostávám se do paranoického stavu, který ve mě vyvolává podezření, že se dřevo nějakým prapodivným způsobem množí nebo co?!

Nošení klátků holýma rukama zdá se býti poněkud nešťastným řešením, protože mám už oděrky od dlaní až k ramenům. K ramenům, která spolu se zády nepříjemně pálí pro změnu od slunce. "No tak hlavně, že jseš hvězda v tom tílku, že jo!" Vysmívá se mi mé vlastní já, načež se schyluje k vnitřní hádce.

Rádio šumí čím dál víc. Příjem pravděpodobně ruší má sílící záporná aura. Pravděpodobně! Začínají mě bolet ruce, stékající pot štípe ve všech drobných rankách, pálí mě záda a rádio přestalo šumět. Teď už nahlas bzučí!

Dřevo vozím po jednom kuse na kolečkách, které vržou tak hlasitě, že místy přehluší i bzukot z reproduktorů a pociťuji nutkání do toho pitomého rádia kopnout. Proto když opět procházím okolo, napřáhnu nohu, jenomže ve zlosti zapomenu na kolečka, co svírám v ruce, která mým výkyvem změní těžiště a převrátí se i se mnou. Přes celé stehno mám dlouhý krvavý šrám od jejich narezlé rukojeti!

"Ach můj Bože!!!" Zaječím a kopnu teda aspoň do těch koleček.

Dřevo tahám po jednom kuse po zemi za sebou. Sice nevím kolik je hodin, ale slunce ještě pořád svítí. Byť mám v očích piliny, čímž se obraz světa poněkud zkresluje, cítím to na sežehnutých zádech. 

Když se chci napít, uchopím třesoucí se rukou půllitr, ale dlaní mi projede bolest. Vytáhnu si z bolavých míst třísku o velikosti Jágrovy hokejky ( tedy aspoň ta bolest by tomu tak odpovídala) a hodlám se konečně napít, ale než se stihnu pro sklenici natáhnout, na nestabilním travnatém podkladu, se převrhne, načež vyprahlá půda veškerou vodu ihned vpije.

V té chvíli do mě vrazí takový vztek, že nutkání do něčeho kopnout povýší na potřebu cokoliv rozbít. Švihnu veškerou silou půllitr směrem k hromadě dřeva, aby se roztříštil na kousíčky a dopřál mi naplnění podstaty hněvu. "To snad není už pravda!" Zuřím při pohledu na kutálející se nepoškozené sklo, které se vzpříčilo mému odhodlání destrukce a samou zlostí vyskočím, abych ho tak říkajíc dorazila.

Rozbíhám se jako zuřící býk, ale sotva udělám dva skoky, zakopnu o prodlužovací elektrickou šňůru, která vede k rádiu a : "Do pekel zatrace..." dopadám obličejem k zemi.

Konečně ticho. Rádio přestalo bzučet. Zlost je pryč.

Přichází na řadu sebelítost: "Sakra, to musím mít zrovna já takovou smůlu?!" Napadá mě, když se apaticky překulím na spálená záda, rukama si hrnu vlasy z tváře a protírám obličej umazaný od trávy.

V moment, kdy zjistím, že jsem si čerstvou pryskyřici z dlaní rozmatlala na tvář i do vlasů, propuknu v zoufalý nezadržitelný pláč.

Ležím uprostřed vychozené pěšinky poničeného trávníku, s tvrdnoucí pryskyřicí na hlavě, s tržnou ránou přes stehno, s odřenýma rukama na zpopelněných zádech a vydávám něco jako tiché doznívající vytí raněného zmírajícího a hlavně osamělého vlka. Všude kolem se válí dřevo, kolečka "na štorc" kdesi v tůjích, nerozbitný krýgl v hromádce kůry, rádio se zakutálelo pod stříbrný smrček a já mám chuť se zahrabat pod nejbližší drn!

V tu chvíli se zpoza plotu nakloní sousedka. Přelétne pohledem po zahradě, po mě a celkem nepřekvapeně se zeptá:"Co je?" A já celkem nezúčastněně odpovím:"Je mi to všechno už jedno..." a odfouknu si mravence z lícní kosti. "Aha." Potvrdí a zase odejde.

No nevím, jak dlouho bych tam ještě zůstala ležet na pospas své nemožnosti, kdyby nepřišel můj další úžasný soused a nepomohl mi dát všechno do pořádku. Nakonec jsme celou hromadu společně přece jen odvozili, mé psyché rehabilitovali a zanedlouho poté co se mi zahojily všechny defekty kůže (včetně sloupaných ramen), jsem se tomu všemu přece jen musela pousmát.