Když dva dělají totéž, není to totéž aneb jak jsem si barvila vlasy

V dnešní době si snad každá průměrná žena pravidelně dopřeje to potěšení nebo častěji spíše nutnost úpravy vlasů barvením. Ať už jsou důvodem nelíbivé odrostlé části u konečků, šediny nebo jen pocit, že zkrátka budeme vypadat líp, navštěvujeme kadeřníka.

Jelikož má osobní kadeřnice je zároveň mou sestřenicí a dobrou kamarádkou v jedné osobě, tyto „údržbové“ záležitosti svěřuji do jejích rukou. Ovšem občas si koupím barvu, vlasy nabarvím sama a následný volný čas raději trávím u pohodlného povídání s hrníčkem voňavé kávy. Stejně tomu tak bylo i tentokrát.

Koupila jsem si jako obvykle dvě balení barvy z řady odstínů červené – stejně jako posledních deset let. Jelikož přišlo jaro – symbol svěžesti, nádech čerstvosti a zkrátka obraz rozpuku, rozhodla jsem se  pro menší jarní změnu. Všední okoukanou červenou rozjasnit několika světlými prameny světlounkého melíru. „Samobarvení“ není žádná věda a výsledek jsem v zrcadle vždy zhodnotila jako úspěšný, takže nějaký ten pramen v jiném tónu přeci hravě zvládnu také.

Cestou domů volám sestřenici, ať mi nachystá rozmíchaný peroxid a sděluji jí svůj úmysl melíru. Hned při příjezdu mi nabízí, ať chvíli počkám, než dostříhá zákaznici a poté že mi zhmotní mou představu o jarní image. Nemám moc času, protože za dvě hodiny se děti vrátí z návštěvy a chci během působení barvy nachystat večeři a pouklízet. Proto jí žádám o zapůjčení peroxidu a z poučení o dávkování a koncentraci modrého prášku spolu s tekutým stabilizátorem si odnáším poněkud zmatené informace završené závěrem: „Ten správný poměr prostě poznáš hned, jak to rozmícháš…“ Informace k nezaplacení!

Doma si v koupelně nachystám vše potřebné a můžu začít. Rozmíchání červené barvy je hotovo během okamžiku, protože stačí jen vymáčknout tubu do lahvičky s aplikátorem a protřepat. Horší je to se směsí určenou pouze pro profesionální použití, která je navíc umístěná v dóze a nikoliv v původním velkoobchodním balení s návodem. Stabilizátor sice je v originální láhvi, ovšem s pokyny v italštině. Nasypu trochu modrého prášku do misky, přeleji ho bílým gelem a intenzivně míchám. V hlavě si opakuji udělené moudro : „Ten správný poměr prostě poznáš…“ Přisypu další trochu prášku a dolévám i emulzi. Během míchání přemýšlím, jak má vlastně vypadat finální produkt, který bude hotov na základě mé intuice. Ještě trocha prášku a samozřejmě k tomu i kapka emulze. Míchám, ale nepoznávám. Odložím misku, ne snad proto, že bych si nevěděla rady s poměrem peroxidu a potřebovala možná trochu času na rozmyšlenou, ale abych hřebenem oddělila prameny určené k melírování. Možná přesněji k pokusu. „Nesmíš brát prameny hned z kraje, protože to vypadá hrozně! Ber je dál od kontur….“ Vyloudí se mi v hlavě instruktážní hlas kadeřnice. „Ale já to CHCI hned od kraje…“ Odpovídám si v duchu. „No jak myslíš…“ Varuje mě vnitřní hlas.

Nejdřív nanesu bezproblémově červenou barvu a poté následuje peroxid. Modrou kašovitou směs vtírám po celém obvodu kontur vlasů ! – čelo, spánky a pro efekt podbarvení i část zátylku. Bude to vypadat skvěle! Rozdělené prameny zabalím do ruliček z alobalu stejně, jak to dělá i kadeřnice. Natěšeně si odcházím uvařit kávu a popřemýšlet, čím překvapím k večeři. Než stihnu vůbec nachystat hrníček a zapnout varnou konev, začíná mě pokožka na hlavě lehce štípat. A to hlavně v oblasti kontur. Pro krásu se holt někdy musí trpět, takže si touto drobnou nepříjemností nekazím očekávanou radost.

Ovšem když dopíjím kávu, lehké štípání přechází v pocit, že mi směs rozleptává lebku. A to především v oblasti kontur. Kontrolně se odeberu do koupelny, abych poodhalila překvapení ukryté v alobalu. Ti, kteří znají komunikační program ICQ si vybaví zvuk oznamující příchozí zprávu: „O-ou!“ Přesně to mě napadá ve chvíli, kdy spatřím platinový pramen vlasů. Utíkám zpátky do kuchyně, abych zkontrolovala hodiny. Cestou mi na hlavě poskakují ruličky, takže musím zpomalit, abych za sebou neztrácela prameny zabalené v alobalu, které každou chvíli můžou odpadnout, protože taková dávka peroxidu by přepálila snad i ocelové lano. Času uplynulo příliš málo na to, aby efektivně chytla červená, ale riskovat ztrátu vlasů po obvodu hlavy, nemůžu. Rychle se skloním nad vanu a proudem vody smývám všechny směsi. Když se zadívám na odtékající červenou barvu, derou se mi slzy do očí a když si uvědomím, že mi do odpadu odplouvá pětistovka za barvu, která vlastně ani nestihla splnit svůj účel, chce se mi křičet.

Ještě v předklonu rychle vlasy osuším a napřímím se. „Ach…můj…Bože…“ Napadá mě, když se zakousnu do rtu při pohledu do zrcadla. I z menší dálky to totiž vypadá, že po obvodu kontur nemám vlasy! Fénem vlasy intenzivně foukám do sucha s bláhovou nadějí, že to snad bude lepší. Vlasy jsou suché. Je to ještě horší…

Zoufale zkouším různé varianty pro záchranu své důstojnosti, vše je ale marné. Vlasy sepnu do vysokého drdolu, ale obraz v zrcadle mi nabídne pohled na mnicha Šaolinu, který má vyholenou hlavu a jen na vrcholu mu vyčnívá drobný drdůlek. Vlasy částečně rozpustím, a horní část upravím sponkami. Vypadám jako indiánský zajatec se skalpovaným temenem. Vlasy sčešu z větší části do tváře a i když vypadám jako hrůzostrašná postava Samary z kultovního hororu Kruh, toto řešení se zdá být prozatímně optimální – nepraktické, neestetické, leč optimální.

Přítel si mě prohlíží hned ve dveřích a když si všimnu jeho tázavého pohledu na prosvítající blond snaživě zamaskovanou zbytkem vlasů, výmluvně odpovím: „Na nic se mě neptej. Pak ti to vysvětlím…“

Večer mu líčím celou historku s barvící procedurou a nešťastně si postesknu, že teď to vypadá jako bych měla nepřirozeně velkou hlavu a zkrátka, že je to strašné. Zadívá se na mě, pohladí mě po vlasech a řekne: „Neboj, máš hezkou hlavu.“ Chvíli na něj hledím, jestli kompliment patřil nepovedenému účesu nebo to shrnul do globálu a celkově pochválil nejen vlasy, ale i parametry mých lebečních kostí, protože ze slovníku romantických lichotek je „máš hezkou hlavu“ popravdě zřídka užívaná fráze, ale každopádně opora i v této nevšední formě potěší.

Druhý den hned ráno namíchám zbytek červené a nanesu na svou opticky holou hlavu. A výsledek?

Barva chytla tak jak jsem chtěla, pramínky jsou světlejší, kontury viditelné a já spokojená! Ať žije jaro….