Já a moje auto I. -Jak jsem tankovala

Osobní automobil představuje pro mnohé z nás něco víc než jen pouhý dopravní prostředek. Někteří se jím pyšní jako módním doplňkem, jiní o něj zase s láskou pečují jako o svého mazlíčka. A já? Těžko říct, za co vlastně považuji svůj vůz já! Snad od všeho trochu,  ale pořádně asi nic…

K autům jsem nikdy žádný hlubší vztah nepociťovala, protože hlavní smysl přemístění osob z bodu A do bodu B dokázaly splnit různé prostředky nezávisle na značce, barvě nebo druhu potahu sedáků. Moji necitelnost pro mechaniku a automobilový princip jako první rozpoznal instruktor v autoškole. Za mnohá léta jeho praxe určitě zažil i daleko slabší žáky, ale pokaždé když zaskřípěla spojka v jeho autě (nebo jakýkoliv jiný moto-element), šlo z jeho výrazu vyčíst, jak neúprosně trpí. Ostatně nejen výraz prozradil tu bolest a rozčílení, ale hlavně výběr pestrých slov a titulů k mým schopnostem.

Když mi předával dokument o způsobilosti k řízení motorového vozidla, neodpustil si dodat, že spíš než papíry na auto bych zasloužila provaz – snad tím myslel tažné lano…snad…

Začátky nebyly jednoduché. A to hlavně proto, že mi scházelo něco dost podstatného. Auto. Když už nastala ta vytoužená chvíle a přece jen mi někdo neuvědomělý vůz zapůjčil, radost stejně netrvala dlouho. Ono totiž ne každý snese jízdu tak říkajíc skokem, kdy střídavě naráží hlavou o palubní desku a opěrku sedáku.

Po 5ti letech od získání řidičského průkazu a minimu praxe jsem získala své vlastní auto. Do jisté míry se řízení zlepšilo a jízda byla o poznání přijatelnější, ale údržba a provoz vozidla nespadala do mé kompetence. Proto jsem o dva roky později zažila velké rozčarování, když jsem byla poprvé nucena sama natankovat. Letmo jsem požádala o instrukce a s informací, že stačí zajet ke stojanu, otevřít nádrž, vsunout hadici a natankovat, jsem sebejistě odjela. S pocitem svobody a jakési euforie z vidiny nákupů, na které si poprvé vyjedu sama svým vozem, jsem po cestě zastavila u benzínové pumpy. První faux pas byl špatný výběr strany stojanu, ale i přesto jsem neohroženě vycouvala hned na třetí pokus a najela si znovu a správně. Jako  pravá dáma jsem vystoupila elegantně z auta, popravila si své krásné nové šaty a s klapotem podpatků dokráčela k uzávěru nádrže. Zarazila jsem se. „A jak to mám asi tak otevřít?“ Nikde žádný otvor na klíč, žádná klapka, knoflík … Potupný telefonát domů byl nevyhnutelný. Když po pár minutách utichl pobavený smích, dozvěděla jsem se o magické páčce pod sedákem řidiče, která slouží právě k účelu otevření. „Fajn! Tak to bych měla.“ Povznesla jsem se nad svým nedostatkem a uchopila hadici. V tom se mi podlomily kolena, protože pohled na stojan, kde byly 4 druhy paliva mě odrovnal. „A co tam mám asi tak jako natankovat?“ Zakvílela jsem. Chvíli jsem nervózně přešlapovala a s hadicí v ruce se snažila zoufale vydedukovat řešení. Potupný telefonát domů byl nevyhnutelný. Po další salvě smíchu mi bylo oznámeno důležité heslo: Natural95. Pocit ponížení a nastupujícího vzteku způsobil, že mi lehce začalo tikat levé oko, což se mi občas v nepříznivých situacích stává. Ale i přesto odhodlaná neutíkat z boje, jsem zasunula rukojeť hadice do nádrže. Jenomže mi nikdo neřekl jak hluboko a ze strachu, aby nedošlo k případnému poškození a následnému potupnému telefonátu domů, jsem tankovací pistol zasunula pouze částečně. Zmáčknu kohoutek a … Benzín značky Natural95 stříká všude! Na stříbrnou metalízu, na dlažbu, na mé krásné nové šaty i na odhalená lýtka, odkud stéká do slušivých střevíců …

Vzteky bez sebe jsem zlostně vrátila hadici na své místo, vylila benzín ze střevíčků a odkráčela k pokladně. Obsluha si mě už ode dveří podezřele prohlížela – aby ne! Když jsem kráčela k hlavnímu pultu, klapot podpatků zkresloval jakýsi čvachtavý zvuk způsobený zbytkem benzínu v botách. Šaty potřísněné žlutavými skvrnami dodaly mé osobnosti zajisté své kouzlo a intenzivní záškuby oka vyvolávaly intuitivní pocit, že přicházím nelítostně odcizit denní tržbu. „ Čtyřicet osm korun.“ Oznámila mi spíše tázavým tónem paní pokladní souhrnnou částku odebraného paliva, protože asi málokdo si přijede pro necelé dva litry benzinu, se kterými se následně polije.

Za neustálého mrkání jsem položila padesátikorunu na pult a rezignovaně špitla: „Na nic se mě neptejte!“ A s čvachtáním pak následně odkráčela a nasedla do auta. Na nákupy jsem mohla rovnou zapomenout, protože riskovat jiskru byť jen statické elektřiny v oděvu nasáklém benzínem, by bylo bláznovství a výpary linoucí se z mé přítomnosti by asi zneškodnily i otrlé milovníky automobilistiky.

Nezbývalo nic jiného než potupný návrat domů. Cesta se zdála být nekonečná a to hlavně díky mému oku, které se už doslova zmítalo v tikající křeči a také z benzínového odéru, který mi i přes čtyři dokořán otevřená okna, pomalu leptal šedou kůru mozkovou.

Exploze smíchu nastala v ten moment, kdy jsem vstoupila v žalostně bídném stavu do domu a můj komický výjev ještě vyzdvihl grandiózní závan Naturalu95. „Na nic se mě neptej!“ Procedila jsem mezi zuby a na několik hodin se hermeticky uzavřela v koupelně.

Každopádně od té doby už vím, JAK, CO a KAM se tankuje ….