Hubnutí do zblbnutí

Touhu snížit číslo na ukazateli osobní váhy v západním světě sdílí stále větší počet snaživců ať už aktivních nebo jen těch diskutujících. Ano, jedná se o stále populárnější trend, kterým jsme opravdu denně masírováni skrze všechna dostupná média. Holt společenská standarta je aktuálně nastavená na míry, se kterými se drtivá většina průměrných smrtelníků neztotožňuje -ale přesto filozofii ideálního těla zastává. Těžko říct, které období nás do hubnutí tlačí nejintenzivněji. Určitě ale první příčky obsadí skupina „novoroční předsevzetí“ v lednu a „zhubněte do plavek už teď “ navazující v únoru. Možná bych zde mohla i zařadit výzvy typu „jak hubnout během letního grilování“, „jak nepřibrat při podzimních depresích“ a „jak zavčas zhubnout před Vánoci“…

I když mě osobně tyto články nikdy závratným způsobem neinspirovaly a ani nemotivovaly, rozhodla jsem se v rámci vlastního experimentu, že se stanu na několik dní členem masové skupiny hubnoucích. Ale než začnu psát o poznatcích mého průzkumu, ráda bych zdůraznila, že se v žádném případě nechci nikoho dotknout, protože zastávám motto „Žij a nech žít!“, takže pokud něco nechutná mě, neznamená to, že to nechutná jiným a stejně tak i obráceně. Jde jen o postoj jediné zkoumané osoby a to mé vlastní.

Dobrá tedy, přejdeme k věci. Při výšce 163 cm je aktuální váha 60 kg a cílová hranice je určena  na hodnotě 55 kg. Žádný speciální plán zvolen není. Jelikož mi finanční situace nedovolí placené redukční programy, krabičkové diety a nákup specializovaných potravin, musím do praxe uvést myšlenku mé kamarádky: „Nežer a hýbej se!“ Prosté.

První den usedám k snídani společně s dětmi a tiše jim závidím sladké ovocné jogurty, které si vylepšily čokoládovými cereáliemi, protože můj kelímek patří do skupiny jogurtů bílých, neochucených, kyselých. Vyjadřování o tom, jak se mi probiotická pochutina příčí samozřejmě nesmím byť jen záškubem křivícího se obličeje naznačit, protože synům „vtloukám“ do mysli, že o jídle se neříkají ošklivé věci. Další úskalí následuje v dopoledních hodinách během přípravy oběda – vůně linoucí se kuchyní mě zákeřně láká a při každém otevření lednice mé receptory čichu, chuti a zraku zaznamenávají  a analyzují do poslední molekuly vše zakázané. Na lednici tedy lepím motivační lístečky : „Máš na to“,  „Vůle je silnější než chuť“ a „Experiment si žádá oběti“. S touhou sníst vše v dosahu a potřebou obstát bojuji celý zbytek dne. Večer se pak podrážděně převaluji v posteli ze strany na stranu a s prázdným žaludkem nemůžu usnout. Poznatek dne : Vyřešila jsem problém s brzkým usínáním u televize - Při dietě lze film dodívat do konce i s 15ti minutovými reklamami.

Další dny nejsou o nic nasycenější v rámci pocitů.  Pocit úzkosti na mě doléhá, i když vyjdu na zahradu, abych se vzdálila jídlu, protože vždy někdo ze sousedů právě vaří a vůně vycházející  z digestoře mě podněcuje a láká podlehnout. Pro rozptýlení hladových myšlenek pozvu kamarádku na kávu. Ovšem opomněla jsem, jaké následky bude mít volba místa setkání. V pizzerii je intenzita vůně tak omračující, že pohltila veškeré mé myšlenky a touhy.  Místo dialogu mezi dvěma kamarádkami, probíhá monolog jedné, zatímco já upírám pohledy na servírku pobíhající po place – respektive na obsah talířů, podnosů a misek, které roznáší hostům. Fascinující kola pizzy a desítky druhů voňavých těstovin, od sýrových přes masové směsi až po bologne,  strhávají veškerou moji pozornost.  Ještě cestou domů si přehrávám tu symfonii domnělých chutí…

Večery jsou čím dál náročnější, protože nemůžu spát. Nemůžu přestat myslet na jídlo. Nemůžu se už ani dívat na televizi, protože je v ní jídlo! Někdy když se mi nedařilo usnout, soustředila jsem své myšlenky na nějakou příjemnou vizi. V mých představách se po pláži procházel  při západu slunce sám Johny Deep. Rozepnutá košile vlála v přímořském vánku, v ruce držel kytici bílých růží a přicházel ke mně, aby mě objal  a políbil … a to bývala právě chvíle, kdy následoval uvolněný spánek. Zkouším tuto metodu i teď. Moře,západ slunce, Johny v rozepnuté košili, kytice růží … „Jak asi chutnají růže?“ napadne mě. Magořím!

Dny se stávají delší a delší a odolávat pokušení mě stojí čím dál víc energie. Při nákupu v supermarketu mám chuť olíznout i samotné cenovky s popisem všech nedietních potravin.  Při čekání v řadě u pokladny, kde mě oboustranně obléhají stojany se sladkostmi , si opakuji úsek modlitby v niž stojí „…a neuveď nás pokušení…“ pořád dokola.  Obchodní centra se pro mě stávají noční můrou – vůně čerstvého pečiva z pekárny, vůně meníček z restaurací a dokonce mě do chuťového tranzu dostává už i vůně z drogerie…  Zkrátka magořím!

Večer zase hladově usínám s přáním nějakého příjemného snu – od vizí jsem upustila, protože při představě Brada Pitta na pláži při západu slunce mě jako jediné napadlo, jestli by mi takový šikovný muž místo polibků nešel raději ulovit nějakou hezkou tučnou rybu nebo chobotnici nebo cokoliv k jídlu…

Ráno si děti hrají s plastelínou na vaření a na tácku mi přináší několik druhů jídla z modelíny. „Mami, to jsme ti uvařili a musíš to jako sníst.“ Předávají mi vítězně jejich menu. Když je pochválím a připojím se ke hře tak, že dělám,  jako bych doopravdy jedla, přičemž na oko přehrávám, jaká je to dobrůtka, nekontrolovatelně mě popadá chuť se reálně do řízku z hnědé formely zakousnout a zajíst to bramborovým salátem z lega…  Mám pocit, že v televizi  není nic jiné než nabídka jídla –  reklamy propagující potraviny, spoty lákající do řetězců rychlého občerstvení nebo v té nejhorší variantě pořady o vaření ( které jsem ještě nedávno s oblibou sledovala).

V noci se mi zdál opravdu neskutečně živý sen, ze kterého se probouzím s oroseným čelem.  Sedím na posteli a ujišťuji se, že se opravdu jednalo o sen. Přemítám si ho jako film znova : Nádherné slunečné zimní ráno na malebném dvorku, kde právě probíhá tradiční zabíjačka.  Něžně mě hladí vůně jitrnic a vařícího se ovaru v kotli, řezník v kostkované košili mě objímá a spolu mícháme bublající škvarky. Pak mi za ucho jako dvě třešínky zavěsí dvě klobásky a pozve mě ke stolu, který se prohýbá pod tíhou vepřových delikates a já odpovídám na pohledem vyslovenou otázku: „… ano, vezmu si tě!“ Už už si chci místo prstenu zakousnout zásnubní  bůček, když se najednou vše rozplyne v mlhu. „ Néééé!“ křičím vzlykavě napříč bílou tmou….

A dost!  Hned ráno stoupám na váhu a netrpělivě čekám na digitální výsledek, který činí ...chvíle napětí... A je to 57kg. Takže shodila jsem 3 kg, 1 kg určitě váží všechno oblečení, co mám na sobě, 0,4 kg je pravděpodobně půllitr čaje, co jsem vypila, 0,18kg přisuzuji odpornému bílému jogurtu, 0,2kg pantofle a 0,22kg  musí určitě vážit ta velká kovová spona, co mám ve vlasech… 5kg dole, mise splněna!  

Shrnutí experimentu :  Hubnutí stojí spoustu sil a to nejen fyzických, ale především psychických. Respekt všem, kteří jsou účastníky hubnoucího procesu,  dokáží se zbavit kil a zachovat si při tom zdravý rozum!