Bydlím a pracuju v Praze, denně jezdím z Hájí do Radlic – vzdušnou čarou 10 km. Protože nemám auto a MHD mi vcelku vyhovuje, strávím na každé jednotlivé cestě mezi domovem a pracovištěm 15 km a 40 minut v metru. Představa stávky MHD byla pro mě dosti vážná – neměl bych se jak do práce dostat. Rád bych proto poděkoval panu primátorovi Bémovi, že spolu s ředitelem Dopravního podniku hlavního města Prahy (DPP) Martinem Dvořákem dojednal s odboráři DPP kompromis a stávka nyní nebude. Škoda že novináři toto téma tak rychle opustili. A hlavně že se nikdo z nich nezabýval hlouběji tím, co odboráři požadovali.
Když se podíváme, proč vlastně odboráři vyhrožovali stávkou, zjistíme, že nejde o tradiční strach odborů o pracovní místa a výši platů. I když to bylo zastoupeno i v tomto případě, jsou zde hlubší problémy, které plánovaným propouštěním jen vyvrcholily. Jako velmi závažné se také mně zdá, že DPP chce předat část práce, kterou nyní vykonávají její vlastní zaměstnanci, cizím firmám. Kdyby to uměly firmy mimo DPP lépe a levněji, proč ne. Zatím to ale zavání přeléváním obecných peněz do spřátelených soukromých firem. Vedení DPP to asi vidělo jinak.
Další drzý požadavek odborů byl, aby se zaplatilo to, co bylo objednáno, a kolik to opravdu stálo. Jak neslýchané – chtít platit službu, kterou si město objednalo. Nedovedu si představit, že bych šel do restaurace, pojedl, a pak se nad účtem hádal s číšníkem, že tolik nezaplatím, protože je krize. Že musí restaurace racionalizovat provoz, propustit pár číšníků a kuchtíků, aby měla nižší náklady. Jsem asi naivní; Pavel Bém to původně viděl jinak.
Přiznávám, že nejsem hlouběji seznámen s majetkoprávními vztahy mezi Magistrátem hl. m. Prahy, DPP a společností Ropid, která přepravu ve městě zajišťuje. Zaráží mě ale prohlášení odborářů, že Ropid využívá dopravní infrastrukturu (tedy třeba tramvajové koleje, zastávky autobusů…), ale sám do jejich oprav a udržování nedává peníze. Nikdo z vedení DPP ani magistrátu to však nepopřel. Zdá se mi to podivné, když já musím za pronájem bytu platit. Ale asi jsem si měl o pronájem říct na pražském magistrátu, třeba bych dostal byt zadarmo.
Nehorázný je požadavek, aby Pavel Bém dodržel svůj slib, že všechny úspory z transformace DPP budou použity ke zlepšení pohodlí přepravovaných. Sliby přece nejsou od toho, aby se dodržovaly! Obzvláště když je krize! Také stanovení standardu pro všechny poskytovatele dopravy ve městě je požadavek nestoudný. Vždyť cestující sám nejlépe ví, v jak kvalitním autobuse chce cestovat. Ne všichni lidé chtějí mít spolehlivou dopravu, která přijede i v dešti, sedět na čistých sedačkách a mít jistotu, že – díky stáří vozidla – dojedou z jedné zastávky do druhé.
Možná se pletu, ale z celého jednání odborářů s vedením podniku a města ve mně zbyla divná pachuť. Zatím mám pocit, že tu nejde o zlé odbory, které hájí teplá místečka a vysoké platy svých členů, ale spíše o boj proti tunelování městského podniku a přelévání peněz na firmy spřízněné s magistrátem. A hlavně se bojím, že příští rok se může celá situace opakovat. Třeba to vidím černě. Pak by bylo na úřednících města, aby celou situaci – nejen mně – pořádně vysvětlili a očistili se z nařčení, které tu zůstalo viset ve vzduchu. Dočkáme se? Třeba ano. Každopádně – díky, pane primátore, za Vaše vyjednávací schopnosti!
