Mají jedno společné..Léčili se ze závislosti na návykové látce. Přišel mi od nich pozdrav. S jejich dovolením se můžu o příběhy, které žijí, podělit s vámi. Jedno je jisté.. Léčit se ze závislosti má smysl!
Aneta se ústavně léčila ve svých 43 letech se závislostí na alkoholu v kombinaci s úzkostí. Úzkost se projevovala při kontaktu s lidmi. Manžel jí psychicky týral. Neustále ji ponižoval a ona zcela ztratila sebevědomí. Oba dva problémy řešila tím, že začala potajmu popíjet. Situace se vyhrotila v jejích 40 letech, když od ní manžel odešel k jiné mladší ženě. Zůstala sama s dvanáctiletou dcerou. Nevěděla, jak situaci řešit. Láhev vína se stala věrnou společnicí ve chvílích samoty. Když se nabourala pod vlivem alkoholu opilá v autě rodičů, byla okolnostmi donucena situaci řešit.
„Moniko, chtěla bych Vám moc poděkovat. Můj život se úplně změnil. Už sou to 3 roky, co jsem byla v léčbě a měla jste mě na skupině. Abstinuju. Už vím, co je to najít cestu ke své duši. A představte si, že studuju. Studuju sociální práci a chtěla bych pomáhat lidem……“ Aneta
.
Jiřímu je 55 let, pracuje jako zubní lékař. Jiří má dvě dospělé děti. Ve 40 letech mu zemřela manželka na rakovinu. Odchod nesl velmi těžce, pociťoval samotu a začal po večerech popíjet víno. V tu dobu si děti zakládaly vlastní rodiny. Svou práci měl vždy moc rád. Vlastnil soukromou ordinaci v domě, který spolu s manželkou postavili. Situace byla o to složitější, že manželka byla do poslední chvíle jeho zdravotní sestřičkou. Po její smrti přestal mít zájem zcela o vše. V práci i doma stále viděl svou ženu. Přestal téměř ordinovat. Dny trávil čím dál častěji tím, že pil. Přešel na tvrdý alkohol. Chtěl zapomenout. Jednou ho našla sousedka na zemi v bezvědomí. Nechala ho odvézt do nemocnice. Z ní ho rovnou převezli do léčebny závislostí. Tady vydržel tři měsíce. Vrátil se domů a znovu se napil. Během dalších dvou měsíců mě vyhledal a rok chodil ambulantně na pravidelnou terapii.
„Milá Moniko, jsou to dva roky, co jsem se nenapil. A je to rok, co jsem se odstěhoval z Prahy za synem na Moravu. Vždyť víte… Abstinuji. Přestěhoval jsem si i praxi a opřel jsem se o práci, která je mým koníčkem. Mnohokrát jsme o tom spolu mluvili. Letošní Vánoce jsem strávil se svými dětmi v pohodě. Bylo na nich i vnoučatech vidět, že mají radost ze střízlivého táty a dědy. Dokonce se v mém životě objevila žena....“
.
Ilona se poprvé ústavně léčila se závislostí na alkoholu ve 28 letech. Měla velmi přísné rodiče. Získala z dětství pocit, že v životě musí být ona i vše co dělá dokonalé. Byla úspěšnou majitelkou cestovní kanceláře. Ve 22 letech se vdala. Má dvě malé děti – 4 a 6 let. Ilona pracovala 18 hodin denně včetně domácnosti. Začala popíjet panáky tvrdého alkoholu, aby vše stihla a nebyla unavená. Během jednoho roku jí přestala stačit půllitrová lahev vodky. Alkohol začal mít opačný účinek. Několikrát vůbec nevstala do práce, dvakrát nevyzvedla děti ze školky. Hádky kvůli alkoholu byly na denním pořádku. Jednou jí našel manžel v poledne opilou na zemi. Když se probrala, dostala od něj jasné stanovisko: „ Buď já a děti nebo alkohol!“ Nastoupila první ústavní léčbu. Situace doma se uklidnila. Abstinovala rok. Pak se znovu se napila. Chtěla vyzkoušet, jestli je opravdu závislá. Měla pocit, že jedna sklenička jí po roce nemůže ublížit. Opak byl pravdou – rozpila se ještě více než před první léčbou. Po měsíci pití skončila v léčbě závislostí na opakovací léčbě po recidivě.
„Moni, chci Vás pozdravit a poreferovat o mé 2 leté abstinenci. Musím říct, že recidiva mi velmi pomohla ( všechno zlé je k něčemu dobré). Od té doby vím, že si nesmím dát ani srk ani skleničku, jinak bych v tom lítala zas a ještě víc. Až po recidivě mi vše došlo. Začala jsem skleničkou – a ono to prošlo, nic mi nebylo, tak jsem si druhý den dala dvě a ono to zas prošlo. Žádný absťák, klepačka, zvracení, pocit dušení, nic. Za tři dny jsem si pak už rovnou koupila flašku vodky a pila a pila, jenže jak bezedná. Myslela jsem si, že začnu znova od začátku, tak jak jsem popíjela, než jsem do toho vlítla, jenže ouha, já spadla, tam, kde jsem končila a šla ještě níž, až na dno a možná ještě níž. Abstinuju 2 roky. Musím říct, že mi připadá můj život, jako odměna za abstinenci. Raduju se z maličkostí, pořídili jsme si baráček, takže jsem naprosto spokojený člověk, který se raduje ze života. Ta abstinence za to stojí!!! Málem jsem přišla o všechno co mi bylo nejmilejší - o manžela, dítě, rodinu, přátele. Ještě, že jsem dostala druhou šanci a hodně moc si toho vážím a děkuji za ní. A abstinence nám sluší! Takže ABSTINENCI ZDAR!“
