"Je to začarovaný kruh, v němž se člověk zmítá. Každý den si dává nové a nové předsevzetí, že už se to nikdy nesmí stát, že už to nikdy nepřipustí. Opak je pravdou. Následné ráno s hrůzou v očích zjišťuje, že už je to tady znovu, zase ta slova: "Už se toho ani nedotknu!"
Dennodenně se ptá: "Proč zase?" Tuší už, že má nějaký závažný problém, ale bojí se připustit si ho. Moc se ho bojí. "Zvládnu to sám," říká si, ale den za dnem znovu a znovu poznává, že to zase nezvládl. "Nemám pevnou vůli," říká si. Netuší, že problém, s nímž se potýká, není už jen otázkou pevné vůle.Ten člověk je nemocný a jako každá nemoc i ta jeho se musí léčit. Sám ji nepřekoná. Potřebuje pomoc druhých."
Světlana byla přivezena do léčebny závislostí jedno podzimní ráno. Byla uložena na detox. Měla za sebou několikadenní intenzivní pití alkoholu, které vyústilo pádem do bezvědomí. Děti jí našly na zemi v kaluži krve. Nereagovala. "Buď se půjdeš léčit, nebo od tebe odejdu i s dětmi", řekl jí ráno manžel. Nechtěla se jít léčit. Současně ale cítila, že jí nic jiného nezbývá. Má přece děti!
Odhodlání podstoupit léčbu závislosti na alkoholu se vytrácelo hned během prvního dne. Delirium tremens, které prožívala pacientka vedle ní, v ní vyvolalo přesvědčení, že je v léčebně omylem. (Delirium tremens je alkoholická psychóza, kdy člověk má halucinace a bludy. Vidí a slyší co není.)
„Nejsem na tom přece tak špatně jako ona, nikdy jsem takové stavy neměla, nebudu tady. Zvládnu to sama. Po tom co jsem tu viděla se už nikdy nenapiju," říkala si. Světlaně chyběl náhled na vážný problém, který má. Je závislá na alkoholu. To, co jí táhne ven je sám alkohol a touha po něm.
Ještě chvíli vydržela. Schoulila se pod nemocniční peřinu a plakala. Po chvíli vykoukla a vlastně poprvé se pořádně rozhlédla po místnosti. Zaujalo ji okno, kterého si teprve teď všimla přímo nad sebou. Byl to jediný kontakt s venkovním světem. Dvě holé větve, které se klátily ve větru, čekaly na jaro stejně jako ona. To už bude jistě zase zpátky doma.
Podává reverz. Lékař zavolal manžela. Vrhla se mu okolo krku. Odstrčil ji se slovy: "Jestli teď půjdeš domů, rozvedu se a děti si vezmu do péče!" Zklamaná práskla dveřmi sesterny a schoulila se zpět pod nemocniční peřinu na své posteli. V tuto chvíli jsem se s ní setkala. Přišla jsem na detox dělat psychoterapeutickou skupinu. Světlana se na můj impulz posadila jen s nechutí. Seděla pak schoulená do klubíčka.
Představila jsem se: "Jmenuju se Monika, jsem alkoholička a abstinuju deset let. Pracuju tady v léčebně jako terapeutka." Pak jsem se rozpovídala o sobě a svém životě. Světlana zpozorněla. Do této chvíle měla pocit, že je s problémem sama a nikdo jí nemůže pochopit. "Lékaři, těm se to říká, oni nemůžou vědět jak mi je. Jsou na tom slušném neposkvrněném břehu, kdežto já jsem svou slušnost utopila v moři alkoholu. Vždyť oni nemůžou vědět, jaké to je, když se člověk sápe ze všech sil na břeh a nedojde ani na mělčinu. Nemůžou pochopit ty mohutné vlny, které člověka vrací zpět do moře. Znají to jen z knih, nezažili to. Ale Monika to zažila na vlastní kůži!" Vedla v duchu rozpravu sama se sebou.
Světlana se rozhodla začít komunikovat. Na konci skupiny si řekla sama pro sebe: „Když se z toho vyhrabala ona, je vidět, že to jde. Musím se z toho vyhrabat taky!“ Setkání s člověkem, který se ze závislosti dostal, v ní vzbudilo velkou naději. Zaťala se. Teď jen překonat detox!
Za týden už se Světlana ocitla v režimu léčby závislostí. Za branami bílých uzamčených dveří. Dostala se na trojlůžák. Spolubydlící ji byly přiděleny - mladá, pětadvacetiletá alkoholička a dvacetiletá narkomanka. Měla za sebou pět dní léčby. Teď už jen přežít těch 79 dalších.
Se Světlanou jsem pracovala celou léčbu. Byla velmi citlivá, často plakala, uzavřená. Měla obrovské pocity viny.
Asi po dvou týdnech v léčbě začala otevřeně povídat o svém životě.
"Když já se bojím něco říct, abych to neřekla špatně. Mám pocit, že ze mě vždycky vyleze taková blbost! Tím to vlastně začalo. Když jsem řekla doma co cítím, manžel mě odbyl, že to asi cítím špatně. Ať radši nic neříkám. Já jsem vlastně nikdy neměla sebevědomí. Manžel byl od počátku našeho manželství ten, kdo rodinu vedl. Ale mě to pak začalo vadit, že nemůžu nic říct. A taky je doma všechno samozřejmé. Nikdy jsem nic neudělala dobře, všechno se dá prý zlepšit. Manžel je do noci v práci a když přijde, tak prudí. Já jsem doma se dvěma malými dětmi a hrabe mi. Začala jsem mít do toho strach, že jsem opravdu pitomá a blbá. A ještě ke všemu jsem pořád sama. Alkohol mi pomáhal. Před deseti lety mi stačila dvojka bílého, teď už mi nestačí dva litry vína. A taky mě nepustil do práce, i když naší malé Terezce už je deset. A peníze mi nedával. Na nákupy jsem musela chodit o víkendech jenom s ním."
Z léčby už Světlana odcházela s předsevzetím: „Už nikdy nechci do těch hrůz a výčitek zpátky, udělám pro to, co budu moct, abych se do pití už nedostala“.
Byla jsem s ní v kontaktu ještě dva roky. Chodila ke mě ambulantně na doléčování. Pak se mi vytratila. Je to týden, co jsem ji potkala.
" Jééé..Moniko", ozvalo se mi za zády.
"Světlana! Jak se máte?" zajímalo mě. Moc ráda jsem ji viděla.
"Jsem rozvedená, Moniko. A představte si, že pracuju ve školství. Učím. Věřila byste tomu? Mám nového přítele." Mluvila a mluvila. Nebyla k zastavení.
"A jak se to všechno stalo, Světlano?" zeptala jsem se, když jsem se propracovala ke slovu.
"Nepiju ani kapku a přestala jsem se stydět mluvit. A poslouchám svoje pocity. Pamatujete přece, vždyť jste nás to učila v léčbě, " dodala.
Kývla jsem. Je krásné vidět, jak duše, která kdysi málem odešla ze života, našla cestu zpátky.
PS: Své pocity z detoxu popsala Světlana v deníku a dovolila mi je v článku použít. Díky Světlano!!
