Budu někdy na konci? Dnes mě v našem léčebném domě zaujalo téma skupiny - NA CESTĚ.
Každý člověk má tu svou cestu." Budu já někdy na konci?" To je otázka, která se v rámci mých zkušeností ze skupin, téměř vždy objevuje. Byla doba, kdy i já si myslela, že jednou přijde ten okamžik, kdy si řeknu: "Jsem v cíli. Dokázala jsem to!"
Ó ne, je to velký omyl. Celý život jdeme tou svou cestou. Když už se zdá, že cíl je na dosah, vyvede nás život z omylu. Zase je třeba něco měnit, opustit staré rezavé věci a zvyky v nás i okolo nás a vyměnit za nové a čerstvé. Kdo nám to vymění?
My... Nikdo jiný to za nás neudělá. Cesta je cíl. Jednou jsme na kopci a rozhlížíme se po krásách kraje, pak zas sejdeme do údolí a nevidíme vůbec nic. Nabereme sílu a snažíme se dostat alespoň na rovinu a těšíme se, až jednou zase zahlédneme tu krásnou krajinu z výše. Spatříme ji pak ještě krásněji, protože budeme obohaceni o novou, tvrdou, ale vlastní zkušenost. Ta nám otevře bránu do nového života.
A o tom to všechno je. Ta stará cesta s flaškou, drogou přece už nikam nevedla. Ale ano, vlastně vedla na ten nevratný konec a to je naše smrt. Jít tudy je přece jen trochu málo. Tolik síly jsme v životě dokázali ze sebe vydat! A teď to vzdáme?
Léčba je údolí s pochopením a obnovováním vlastních zdravých sil....Je krásné se pak dostat na rovinu. Je krásné vylézt na kopec a spatřit krajinu. Pohled s čistotou bez jedů je jedno velké znovuzrození...
