Romské dítě v základní škole - pořad ČT Kontexty

Uvedení tématu ČT: Česká republika byla kritizována, že do zvláštních škol chodí větší procento romských dětí, než kolik by tam mělo patřit. Zvláštní školy byly zrušeny, nahradily je školy praktické. Změnilo se něco? Jsou do nich zařazovány děti podle správných kritérií? Proč romští rodiče často chtějí, aby jejich děti chodily "mezi své," právě do praktických škol? Jak je pak sociální pracovníci a dobrovolníci občanských sdružení přesvědčují, že je pro děti dobré, aby navštěvovaly běžnou základní školu? Co je dobré pro jejich budoucnost? A co pro to, aby se ve školách cítily dobře? Má ve vzdělání platit pozitivní diskriminace? Jaká? Co to přinese konkrétním dětem a co jejich generaci? A bylo by dobré, aby se ve školách zavedla romština jako nepovinný jazyk?

Pustil jsem si dnes (poté, co mne na něj upozornila má žena) na internetovém portálu ČT předevčírem vysílaný pořad Kontexty s výše zmíněnou tématikou. Mezi diskutujícími byli tři vzdělané Romky a tři odborní zástupci většinové populace – novinář, ředitel školy a pracovník neziskové organizace. Pokud jde o zástupkyně romského etnika - na jednu stranu nesmírně oceňuji tyto ženy za jejich schopnost dosáhnout za ztížených podmínek dobrého vzdělání, na druhou stranu při poslechu jejich vyjadřovacích schopností a kultivovanosti projevu, jsem byl (v pozitivním smyslu) udiven a musím konstatovat, že takové romské ženy vůbec na ulicích nevídám. Myslím, že jsou stále mezi Romy naprostou raritou a stěží je tak mohu pokládat za reprezentantky „běžných Romů“. Ale třeba budou těmi „prvními vlaštovkami“ změn v romské komunitě. Ovšem, ani jejich hodnotové postoje a názory se nekryjí s hodnotami běžných Romů, což i jedna z nich během diskuze přiznala.

Obsah a způsob diskuze mne silně znepokojil. Nejvíce prostoru v diskuzi bylo dáno údajné diskriminaci romských dětí, které se prý kvůli špatně nastaveným parametrům v pedagogicko-psychologických poradnách při posuzování jejich způsobilosti pro výuku v běžné základní škole ocitají bez vážných důvodů ve škole praktické. Kdyby se prý tyto parametry vhodně změnily, romské děti by pak mohly navštěvovat školy základní, které by jim pak umožnily další případné pokračování v studiu. Tato jalová diskuze pokračovala do té doby, než se přihlásil o slovo Josef Klíma, aby konečně řekl, co je hlavním problémem romských dětí – je jím totiž ve většině případů naprostá sociální nezpůsobilost – dětem velmi často chybí základní sociální vzorce, nejsou vůbec připraveny se ve škole chovat jako běžné děti většinové populace, či děti vietnamské.

Naše dobrá známá, paní učitelka Chladová, popsala standardní chování romských dětí z našeho města, které učila v první třídě takto: dětem chyběly základní návyky nejen hygienické, ale v oblasti sociální adaptace - především byly naprosto neukázněné, během vyučování si dělaly, co chtěly a učitele zcela ignorovaly – pohybovaly se bez dovolení po třídě, hlasitě na sebe povykovaly, jedly, běhaly ven ze třídy, atd. Místo výuky celý první půlrok s dětmi strávila jen úsilím zvládnout jejich temperament, vedením k tomu, aby poslouchaly, co jim sděluje, učením hygienických návyků a osvojováním těch nejzákladnějších norem alespoň přijatelného chování ve třídě. Je zřejmé, že je-li takovýchto dětí ve třídě 10-15, normální výuka prostě není možná. Pro učitele je navíc taková výuka nesmírně stresující a vyčerpávající.

Právě na tyto aspekty problematiky výuky romských dětí se pokoušel upozornit J. Klíma, ale prostor byl dáván spíše naivním a demagogickým požadavkům, aby byly zrušeny praktické školy a jejich pedagogové převedeni do normálních škol. Romské aktivistky nebyly schopny pochopit, že to, co nemůže poskytnout sociálně zanedbaným romským dětem normální škola – tedy individuální péči a přizpůsobení výuky jejich schopnostem, mohou jim poskytnout právě školy praktické, které byly v diskuzi stigmatizovány.

Přítomné romské ženy sice zdůrazňovaly, že pro ně osobně má vzdělání velký význam, ale jen spíše neochotně připouštěly, že pro většinu jejich etnika mají větší význam rychle vydělané peníze. Měřítkem úspěchu je Rom, který je „v balíku“ - ať už k těmto penězům přišel, jak chtěl. Vzdělání, například stát se doktorem, právníkem, učitelem, apd. význam pro většinu Romů stále nemá. Velmi podivně na mne působil pracovník organizace „Člověk v tísni“, který často argumentoval dosti demagogicky, chytal např. Josefa Klímu za slovíčka a podle mého názoru mu chyběla schopnost „odborného nadhledu“.

Zaujala mě pak myšlenka moderátora ČT pomáhat romským dětem tak, že by jim ve školách byla poskytnuta možnost  mít tam prostor pro nějaké zájmové aktivity třeba až do večera, aby byly „zachráněny“ od neužitečného pobíhání po ulicích, což velmi často vede k vytváření všelijakých chuligánských part, odkud bývá jen krůček k páchání trestné činnosti. Tuto myšlenku ale romské matky odmítly s tím, že prý Romové mají své děti tak rádi, že by jejich dlouhý pobyt ve škole nepřipustili. Tyto ženy by ale případně dávaly přednost docházení svých dětí do nějakých na školách nezávislých zařízení typu nízkoprahových komunitních center.

Nakonec opravdu kuriozní perličkou pro mne byl nápad nějaké chytré hlavy našeho Ministerstva školství otevřít ve školách nepovinný předmět „romštinu“. Účastníci diskuze (hlavně J. Klíma a R. Stružinský) oprávněně namítali, že by tento nápad musel narazit jednak na to, že zřejmě nejsou žádní „certifikovaní učitelé romštiny“, dále pak, že to je zcela uměle vytvořený záměr, kterému chybí společenská objednávka, a především, že tou hlavní potřebou není naučit české děti romsky, ale naučit romské děti správně mluvit česky, aby nenarážely na základní komunikační problémy, pokud se chtějí vyhnout školní docházce na praktické školy.

Celkový dojem – spoléhání na stát, že bude řešit problémy Romů. Hledání příčin jejich neúspěchu v údajně nespravedlivém systému, který je sráží. Absence, či jen vyjímečná snaha na romské straně si uvědomit, že zcela zásadně je nutno, aby Romové změnili žebříček hodnot, pokud chtějí skutečně uspět v soudobé společnosti.

Diskuze se zúčastnili:

Roman Stružinský - ředitel Speciální školy v Děčíně

Josef Klíma - novinář

Daniel Hůle - Člověk v tísni, program kariérního poradenství

Kateřina Pomaresová - matka tří dětí

Anna Chválová - sdružení Romodrom

Lenka Kůrová - romská učitelka

http://www.ceskatelevize.cz/program/10267384380-15.06.2010-22:20-2.html