Otcové na odstřel?

Chování dětí a mladých lidí se v dnešní době vymyká tomu, co se dříve pokládalo za normální. Berou drogy, mají sklony k násilí, nedokážou navázat trvalé vztahy a v životě jim chybí perpektiva. Mezi odborníky se stále více prosazuje názor, že příčinou tohoto problému je do značné míry nepřítomnost otce v rodinách – ať už fyzická, nebo emocionální. Výchova dětí není jen úloha ženy, jak se to dnes často předkládá, a otec má v rodině mnohem vyšší poslání, než jen zabezpečovat příjmy a řešit technické problémy v domácnosti. Tak dlouho byla moderními „vychovateli“ propagována „bezkonfliktní výchova“, tak dlouho vykřikovali, že máme děti nechat, ať si dělají, co chtějí, že jejich neposlušnost je „žádoucí způsob, jak mohou nalézt sebe sama“, až jsou dnešní rodiče, a zvláště otcové bezmocní: Autorita se stala něčím zakázaným – otec má být kamarádem svých dětí, tím, který jim se podbízí, stal se „měkkým“ a beztvárným.

Rodičovské vedení a autorita jsou nahrazeny nedůsledností a rozmazlováním. Také proto, že rodiče v dnešní uspěchané době nemají na děti čas. Kvůli tomu si mladí lidé často nevědí rady se skutečným životem a často proto před ním dávají přednost virtuální realitě. Protože se ve svých životech málokdy setkávají se skutečnými zkouškami a problémy, stávají se z nich indiferentní sobci. Děti, kterým nebyly při jejich výchově dávány žádné hranice a nejsou proto navyklé kázni, bez jakýchkoli ohledů od svých rodičů vyžadují plnění svých přání, pokud možno okamžitě. I poté, když dospějí, jsou zvyklí být středem pozornosti a vyžadují obdiv a to, aby byli hýčkáni – protože pokud se nesplní jejich očekávání, hned se cítí uraženi.

Z biblického pohledu spočívá zodpovědnost za výchovu dětí hlavně na otci. Proto by se muži neměli této své odpovědnosti vyhýbat a nemají přenechávat veškerou péči o děti matce, ale mají vést svou rodinu se zdravou autoritou. Nejde ani tak o to, aby muži byli nějací dokonalí „superotcové“, všichni chybujeme, ale měli by být lidmi, kteří umí svou chybu přiznat a nejsou povýšení nad to, aby se svým dětem, nebo ženě omluvili. Jestliže se dětem dostává láskyplné kázně a mají jasně stanovené hranice, získávají tím pocit bezpečí a jejich rodiče jim mohou být i dobrým příkladem ve víře. Rovněž schopnost rodičů řešit konsktruktivně vzájemné konflikty je pro děti nesmírně důležitá pro jejich vlastní budoucí partnerské vztahy.

Mluví-li se dnes o rodině, nejvíce se zdůrazňuje důležitost vztahu matka-dítě a podceňuje se skutečnost, že otec má na zdravý rozvoj dětí rozhodující vliv. Jsou-li děti malé, je pochopitelné na místě jejich úzký vztah s matkou. Když ale děti rostou, je v případě chlapců důležité, aby se postupně identifikovali s otcem, tedy mužským elementem. Jestliže chlapci vnímají otce jako slabošské, takové, že se k nim nemohou přiblížit, nebo nejsou vůbec přítomni, pak je pro ně těžší, aby se vymanili ze silné vazby na matku a aby rozvíjeli zdravou mužnost. Ale i pro rostoucí děvčata je přítomnost a autorita otce v rodině velmi důležitá - představuje pro ně živý vzor pro jejich budoucí partnery – psychologové proto často mluví o tom, že nejdůležitějším mužem v životě ženy je její otec.

V čem je dnešní absence otců v rodinách obzvláště závažná: U devadesáti procent homosexuálních mužů se dá dohledat, že jako děti prožili ve svých nejrannějších vztazích s muži zranění. Nepodařilo se jim navázat emocionální blízkost s otcem, nedošlo k potřebnému potvrzení a přijetí z jeho strany. Tuto skutečnost potvrzuje např. i Dan Drápal ve své recenzi knihy Rozbitý obraz od Leanne Payneové: „Payneová nehledá příčinu těchto sklonů v genech (tento přístup ... odezněl již i v homosexuální komunitě), ale zejména v prožitcích v nejútlejším dětství, někdy dokonce ještě v prenatálním stavu. V podstatě mi potvrdila zkušenosti z mé pastorační praxe – v naprosté většině případů chyběla lidem s homosexuální orientací, kteří se na mě obrátili jako na pastýře, postava otce v útlém dětství. Buď otec nebyl přítomen vůbec, tj. ani fyzicky, nebo nebyl přítomen emocionálně. Netvrdím, že touto absencí funkčního otce se dají vysvětlit všechny případy homosexuálních sklonů, a netvrdí to ani Payneová. Dalším „nebezpečným obdobím“, kdy se může objevit homosexuální chování, je období dospívání. Člověk je ale velice složitá bytost a přes výše uvedená konstatování bych si rozhodně netroufl tvrdit, že ve všech případech odhalím, kde se homosexuální orientace vzala.“

Nejde mi o to, že bych chtěl nějak želet zániku patriarchátu: Povýšený manžel a otec, před kterým každý musel mlčet, nebo třást se, nepokládám za nějaký ideál. Dnešní svět se nám však snaží sugerovat jiný extrém – totiž že není žádný rozdíl mezi mužem a ženou, že vnímání jejich rolí je dané pouze výchovou a kulturou. Výsledkem takto vnucené stejnosti jsou zženštilí, slabošští muži a otcové, a ženy a matky mužatky. Bůh ale stvořil člověka jako muže a ženu, sám se zjevuje jako nebeský Otec, nikoli matka. Tento obraz Boha jako Otce je dnes v některých (liberálních) křesťanských kruzích zpochybňován, podobně, jako úloha otce v rodinách. Německý teolog Hunteman vidí ve zženštění Boha a ve změkčování otců krizi křesťanství. Obraz nebeského i pozemského otce degeneruje – základní pojetí otce bylo zbaveno své podstaty.

Tento trend má fatální následek pro celou naši kulturu. Jak píše ve svém „Slovu k hodině“ V. Lamr: „Pavel v epištole Římanům zjevil tři hlavní příčiny různých eticko morálních odpadnutí národů do kultu smrti a mravní, sexuální zvrácenosti. Především to, že lidé přestali ctít Boha Stvořitele a začali se klanět stvoření a sobě samým. (Řím 1:2..23). Druhým hlavním důvodem je , že pohrdli Božím slovem, pravdou a zaměnili ji za lež. Třetím důvodem, který je důsledkem dvou předešlých je relativizace hodnot a pojmů. Zlo se mění za dobré a naopak. (Řím 1:21 viz Izaiáš 5:20,21). To je vědomý program kultu New Age: Zničit jakékoliv rozdíly mezi dobrem a zlem, mravním a nemorálním, mezi mužem a ženou atd. To se stalo příčinou pádů starověkých civilizací od Sumerů, po říši Římskou.“

Všichni jsme vystaveni nebezpečí, že podlehneme tomuto duchu doby a necháme se ovlivňovat či manipulovat masivně vtloukanými falešnými ideologiemi, a proto je důležité, abychom stále brali Boží slovo jako kritérium a všechno podle něho prověřovali. Autorita otce je odvozena od autority Boží. Bůh ji otci propůjčuje a otec se za to bude zodpovídat. Sám Bůh je otec, od něho se odvozuje veškeré otcovství v nebi i na zemi (Ef 3:15). On je velkým vzorem pro každého otce. Jeho bytost by se měla zrcadlit v každém úspěšném otcovství.

Z výše uvedeného je snad zřejmé, jak nesmírně závažné je zachování tradičního modelu rodiny včetně porozumění klíčové role otce pro obnovu celé společnosti, pro její zdravý život. Tím spíše, že velké procento rodin se dnes rozpadá. Věřím ale tomu, že Bůh i v naší společnosti vyhlíží oněch 10 spravedlivých, které marně hledal v hříšné Sodomě a Gomoře, že i nepatrné množství „soli“ má moc zabránit postupu zkaženosti. Jestliže však i my „pozbudeme chuti“ a přizpůsobíme se světu, stane se nevyhnutelné - (Mat 5:13): „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“

Podkladem pro tento článek je úvaha Bruno Schwengelera v časopise Ethos 3/2013