Jak se zdá, pohrdání svými spoluobčany je pro některé české "vzdělance" cosi jako zkouška dospělosti a rozhřešení v jednom. Co jen mohlo být Nobelovek, Oscarů, Pullitzerů ... a hlavně peněz, kdyby ...
...... kdyby se příslušníci naší elity, tito osudem stižení výtečníci (od slova výtečný), místo v zaprděné české kotlině, zaplněné burany, žrouty ovaru a prejtu, zpátečníky, zápecníky, reakcionáři a vůbec nesnesitelnými hlupáky a nevzdělanými zabedněnci, narodili v nějaké rozvinuté, moderní, pokrokové zemi, kde jsou intelektuálové hýčkáni a odměňováni láskou lidu i patřičnými prebendami.
Posledním z řady stěžovatelů je Jiří Pehe, který se kultivovanou úvahou, dikce takřka čapkovské a obsahu tradičně nelogického, snaží pozvednout náš malý národ z montovacího popkulturního pelíšku k civilizovanosti. Leč marně, jak sám posléze přizná, uvědomiv si, že:
"V národě, kde si většina lidí mimo vysmívanou „kavárnu“ nedokáže přečíst nebo poslechnout nic v nějakém cizím jazyku, je přitom tato cesta do ještě větší izolace poměrně snadná."
Není samozřejmě první, již velký moralista a polyglot Václav Havel zažil při svém sebeobětavém prezidentování nehodnému národu zhnusení a statečně musel čelit blbé náladě.
Takový Svatopluk Čech, ten nám ještě dodával naději a odvahu, řka: "Malým ten, kdo zná jen malý cíl". I Jiří Pehe pozvedá prst ve snaze ukázat cestu, aby však vzápětí umdlel a rezignoval. Odkaz na nejmenované (proč nejmenované?) země, též malé, leč na rozdíl od nás světové, je závěrečným tragickým akordem funébrmarše na pohřbu prokletého českého národa.
Kdysi s námi do hospody chodil prostý kamarád, který uměl to, na co lidé jako pan Pehe spotřebují čtyři úvahy a dva granty, vyjádřit jednou větou:
"Všichni jste blbí, jenom já jsem chytrej."
Já se ve svém češství cítím dobře, baví mě to, tak jako uhlobarona Ptáčka bavilo uhlobaronství. A jestli chtějí pan Pehe a další "Kazatelé" český národ skutečně povznést, nechť jdou příkladem a proslaví náš malý, ubohý, podceňující se národ v daleké cizině, a to na věčné časy. Předem jim slibuji svůj nehynoucí dík, zejména když v těch cizích, nezaprděných kotlinách zůstanou.
