Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku (Klišé a manýry 1.)

Každý den slyšíme v TV nějakého důležitého umělce vyprávět o tom, jaké to bylo, když ho učil pan Pivec či paní Medřická, jak se opil s panem X. nebo jak se stal pozdní láskou paní Y.

Tahle manýra se vyskytuje hlavně u herců – neslyšel jsem od malíře, že by ho učil pan Zrzavý nebo pan Kremlička, ani od virtuóza, že by chodil do houslí k panu Kubelíkovi. A nejde myslím o výraz skutečné úcty k dotyčným osobnostem (nedělám si iluze o tom, jak třeba v dobách studijních tito vypravěči doopravdy hovořili o tom či onom „panovi“ nebo té či oné „paní “), ale nenápadně nápadnou manifestaci vlastní výlučnosti – já k nim také patřím, já jsem také osobnost.

Bylo by zábavné rozšířit to do jiných oblastí:

Tak by mohl sportovec pohovořit o tom, jaké to bylo, když ho trénoval pan Hlinka nebo když hrál proti panu Agassimu.

Lucie Bílá by mohla zavzpomínat, jak ji do světa showbyznysu uvedl pan Hannig a Petr Janda by mohl ocenit přínos pana Lennona a pana McCartneyho pro rozvoj big beatu v Čechách.

A což třeba politici – jaké to bylo, když se pan Stalin s panem Churchillem a panem Rooseveltem sešli na Jaltě, když pan Jelcin zachránil perestrojku,  když pan Pol Pot vyhlazoval svůj národ …

Nebo když pan Škoda zakládal Škodovku a pan Kolben s panem Daňkem ČKD.

Mně stačí, že si pan Vorel nakouřil pěnovku. A pro ty z vás, kdo nevědí – tu povídku napsal pan Neruda:-)