Jak jsem potkal brouky (Díl XLVI. - Zámek Kozel)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

Zřícenina hradu Radyně s charakteristickou siluetou a zámek Kozel, malebně usazený v jihozápadním svahu nad Šťáhlavicemi, to jsou asi dvě nejznámější stavební památky v blízkosti Plzně.

Zámecký park v okolí Kozlu láká k procházkám sám o sobě. My se ale nebudeme obdivovat zdejším věkovitým stromům, ale malým obyvatelům parku a přilehlých luk.

Drobný, zhruba centimetrový tesařík Paracorymbia maculicornis, se nám na úvod představuje jako středobod krásné kompozice. Je to jeden z nejběžnějších tesaříků, kterého najdeme na květech téměř všude. Často bývá úplně obalený pylem ...

Tesařík - Paracorymbia maculicornis

... jak nám ochotně předvádí na následující fotografii:

Tesařík - Paracorymbia maculicornis

Brouk pokrytec? Ne, druhovým jménem vystihli entomologové chování tohoto nosatce při ohrožení, kdy zaujímá obranný postoj a schová hlavu mezi nohy, tedy "skryje tvář", tak jako antický herec - "hypokrit?s", který nasazením masky odkládal svou identitu a přijímal charakterovou roli příslušející dané masce. Ruteria hypocrita je drobný nelétavý druh žijící v hrabance pod spadlými větvemi v zachovalejších starších lesích:

Nosatec - Ruteria hypocrita

Bradavičník dvojskvrnný, další hojně se vyskytující milovník pylu, se kterým se setkáme v létě na květech:

Bradavičník dvojskvrnný

Krasec čtyřskvrnný, tak jako v několika dřívějších blozích, demonstruje svou náklonnost ke žluté. Na květu pryskyřníku dokonale vyniká:

Krasec čtyřskvrnný

Lesknáček je drobnější druh, který se dá najít časně zjara na dřevě jehličnanů. Často bývá na čerstvě poražených smrcích:

Lesknáček - Epurea unicolor

Tento druh hrobaříka jsme dosud nepředstavili. Od příbuzného hrobaříka malého se liší velikostí a především barvou tykadel - hrobařík obecný má tykadla dvojbarevná, hrobařík malý je má celá černá. Kulinářské záliby všech hrobaříků jsou ovšem podobné. I tento se vyskytoval podezřele blízko mrtvolky nějakého tvorečka, zřejmě myši:

Hrobařík obecný

Také na Kozlu žijí naši oblíbení drabčíci. Anotylus rugosus je druh, který potkáme velmi často v blízkosti vody, tedy na břehu řek, vlhkých loukách a podobně. Živí se různým menším hmyzem i jeho larvami:

Drabčík - Anotylus rugosus

Drabčík smrdutý je dosti velký, může mít až tři centimetry. Je také hodně dravý, kořist si pěkně rozkouše, pak pokryje trávicími šťávami a vysaje.

Jestliže často chválíme česká pojmenování, pak u tohoto drabčíka, snad nejzajímavějšího tvora dnešní přehlídky, vyzdvihneme naopak jméno anglické. Zatímco čeština se spokojila s doslovným překladem latinského názvu Ocypus olens, angličtina se "vybičovala" k mnohoslibnému "devil's coach horse beetle". Jak k tomu tento jinak vcelku nevinný tvor přišel? Může za to jeho proslulá výstražná póza při vyrušení, kdy varovně zvedá zadeček a široce roztahuje kusadla. Ve středověkém anglickém folklóru byl proto pasován na ďáblova spřežence, který namířením vztyčeného těla člověka prokleje. Nedosti na tom - v 70. letech se náš drabčík stal děsivým hrdinou hororové knihy Richarda Lewise, podle které byl údajně natočen i strašidelný film:

Drabčík smrdutý

Neurčený druh, vyloupnutý zpod kůry padlého stromu, dubu nebo buku. Podle tvaru těla jde o rod Philonthus:

Drabčík - rod Philonthus

Ruměnice najdeme skoro v každém parku, nemohly chybět ani zde. Tyto všeobecně známé pohledné ploštice upřednostňují život v blízkosti člověka před volnou přírodou. Živí se zpravidla vysáváním rostlinných šťáv, ale nepohrdnou ani mrtvým hmyzem:

Ruměnice pospolná

Hrabulka - roztomile pojmenovaná, hezky tvarovaná a hodně výrazně zbarvená ploštice, která se živí sáním na hluchavkovitých rostlinách:

Hrabulka dvojbarevná

Sítinovka pěnišníková, překrásný cestovatel anglosaského původu. Tento nepůvodní druh kříska přicestoval z Ameriky nejdříve do Británie a poté se dostal i do kontinentální Evropy. Libuje si na rododendronu čili pěnišníku, dospělci se objevují od konce léta dlouho do podzimu:

Sítinovka pěnišníková

Štírek, zástupce starobylé skupiny pavoukovců. Druh opět přesně neurčujeme, snad je to štírek Latreilleův. Každopádně mu to velmi sluší a je si toho vědom:

Štírek – rod Dactylochelifer

A nakonec dosti bizarní moucha dlouhososka. Přes svou neforemnost je jedním z nejelegantnějších hmyzích letců, které v přírodě potkáme. Dokáže stát ve vzduchu, jak se jí zlíbí, a svým hrozivě vypadajícím sosákem nasává nektar stejně, jako to dělá oblíbená dlouhozobka alias hmyzí kolibřík. Když si potřebuje odpočinout, usedá na osluněná místa a vyhřívá se:

Dlouhososka velká

Příště potěšíme sebe a doufejme i čtenáře výročním speciálem plným barev a ladných tvarů i kompozic (XLVII. díl)