Jak jsem potkal brouky (Díl L. - Škůdcovský speciál)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

Dnešní speciál jsme si nadělili k abrahámovinám. Jestliže výroční díly byly ve znamení krásy či mimořádné vzácnosti, dnes to bude spíše přehlídka nepůvabnosti těla i ducha nebo přinejmenším mravní zpustlosti. Mnoho druhů je obecně známých, představíme ale i některé obskurnější padouchy.

Chřestovníček obecný patří k těm škůdcům, kteří se nás snaží ošálit luzným zjevem. Tento výrazně barevný druh v souladu se svým pojmenováním opravdu tráví celý život na chřestu. Přezimuje jako dospělec v dutých stvolech rostlin a vylézá zjara, kdy si pochutnává na mladých výhoncích:

Chřestovníček obecný

Mandelinku čili amerického brouka jistě představovat nemusíme. Přes své jednoznačné pojmenování hoduje mandelinka bramborová nejen na bramborách, ale i jiných lilkovitých rostlinách, třeba rulíku. Je zajímavé, že právě uplynulo 200 let od jejího objevu, přesněji od jejího taxonomického zařazení a pojmenování. Uvádí se, že objevena byla v roce 1811 a v roce 1823 nebo 1824 oficiálně popsána podle jedinců nalezených ve Skalistých horách v Coloradu. Z poměrně neškodné kuriozity, žijící na lilku ostnitém, se stal s rozvojem pěstování brambor skutečný postrach farmářů:

Mandelinka bramborová

Potemník moučný je další notoricky známý škůdce. V minulosti byl jeho status nežádoucího druhu jasný, dnes je situace poněkud odlišná. Larvy potemníka slouží jako krmení pro zvířata a jest se obávati, že výhledově zaujme potemník čestné místo i na našich talířích:

Potemník moučný

Méně známý je potemník písečný. Dospělý brouk škodí na vinné révě nebo stoncích slunečnic, larvy si zase pochutnávají na koříncích rostlin:

Potemník písečný

Tesařík skladištní je příležitostný technický škůdce dřeva. Specializuje se na listnáče, takže na rozdíl od tesaříka krovového alespoň není noční můrou stavebníků. Napadá především dřeviny poškozené suchem či dožívající, jimž zpravidla dává ránu z milosti, neboť se neomezuje jen na práci pod kůrou, ale propracovává se hlouběji a narušuje běl. S oblibou také škodí na neodkorněném složeném dřevu:

Tesařík skladištní

"Českých knížek hubitelé lítí ..."  Kožojedi, jak název napovídá, jsou škůdci napadající živočišné materiály - kůže, kožešiny, entomologické sbírky, ale i vycpaná zvířata. Chutnají jim také kožené knižní vazby. Určitou roli mají ve forenzní entomologii, kdy mohou pomoci určit dobu smrti. Dr. Hodgins tedy jejich přítomnost v pozůstatcích spíše vítá:

Kožojed - Dermestes undulatus

Kožojed Smirnovův pochází původně z Afriky, ale popsán byl v Rusku. Dle délky tykadel je na našem snímku zachycena samička. Kožojed Smirnovův bývá častým nezvaným hostem v našich domácnostech a trpí úchylkou na koberce - živí se buď přímo kobercovou tkaninou či tím, co jsme pod koberec zametli:

Kožojed Smirnovův

Rušník muzejní - stejně jako kožojedi, s nimiž je příbuzný - napadá sbírky přírodnin a podobné pochutiny. Škodlivé jsou hlavně jeho larvy:

Rušník muzejní

Škůdci jsou i mezi nosatci. Obávaný je pilous černý, žijící ve skladech obilnin. Živí se obilnou drtí a moukou, obilná zrna navrtává a klade do nich vajíčka. Dospělec se dožívá až osmi měsíců a může mít i čtyři generace za rok. Co to znamená pro skladiště, které má tu pochybnou čest hostit ho pod svou střechou, je zřejmé:

Pilous černý

Pilous rýžový, vzhledem i nekalým způsobem života podobný černému příbuznému. Liší se od něho pouze čtyřmi oranžovými skvrnami na krovkách:

Pilous rýžový

A konečně král škůdců, lýkožrout smrkový. Původně byl doma ve vyšších polohách, teprve s výsadbou smrkových monokultur se všeobecně rozšířil. Pro nehorázné škody mu právem spíláme, zároveň bychom si měli uvědomit, že potíže jím způsobené jsme si do značné míry přivodili sami. Za normálních okolností napadají lýkožrouti starší a nemocné stromy, teprve při přemnožení se vrhají i na mladé porosty. Stromy poškozují vyžíráním lýka a vytvářejí při tom charakteristické chodbičky:

Lýkožrout smrkový

Neškodí jen brouci, hříšníci se najdou i mezi motýly. Atraktivní housenka bekyně velkohlavé vypadá jako učiněné neviňátko, ale zdání klame. Samička dokáže naklást ohromné množství vajíček chráněných chloupky, které vypadají jako plst. Přemnožené housenky pak škodí v lesích, parcích i v sadech, kde způsobují holožíry listů. Vítanými pomocníky v boji s bekyní jsou krajníci, pro něž je larva i kukla vyhledávanou kořistí:

Bekyně velkohlavá - housenka

Zavíječe paprikového známe spíše jako "potravinového mola", i když to opravdový mol není. Napadá nejrůznější sypké potraviny, ale nepohrdne ani čokoládou. Umí škodit také knihám, na nichž mu chutnají textilní potahy i papír. Jeho přítomnost se pozná podle "pavučinek" a shluků drti:

Zavíječ paprikový

Nástěnku hanby uzavírá zavíječ zimostrázový, nepůvodní druh zavlečený z Asie. Tento škůdce buxusů už se u nás bohužel docela zabydlel. Dílo zkázy pášou hlavně housenky, které okusují jak listy, tak kůru:

Zavíječ zimostrázový

Dospělci mají hned dvě barevné varianty:

Zavíječ zimostrázový

Příště se decentně rozloučíme s končícím kalendářním rokem.