Je stát náš kamarád ? 1. díl

Možná, že namítnete, že stát přece nemusí být náš kamarád – že má své funkce, ale nějaké „kamarádšofty“ mezi to nepatří. 

Ale já to právě vnímám tak, že náš kamarád bude, když tyto funkce bude vzorně plnit - tak si na několika příkladech ukážeme jak tomu ve skutečnosti je. Každý stát musí tyto funkce bezchybně plnit – musí umět vymoci právo a trestat zločince tak, aby se už nechtěli do vězení vrátit a ne aby se z nich stávali dvacetinásobní recidivisté žijící na náš účet, musí být  schopen ochránit své občany před gaunery i agresory, nesmí upřednostňovat jedny před druhými, nemůže vydávat nesmyslné zákony a těm vydaným musí zajistit  vymahatelnost, musí zabezpečit aby jeho „sociální síť“ zachytávala potřebné a ne aby sloužila jako houpací síť přizpůsobivým – neboť nesmysl je nazývat ty, kteří se umí perfektně přizpůsobit prostředí a systému tak, aby nemuseli makat  - nepřizpůsobivými. Pak bude stát náš kamarád. Ale ta doba ještě nenastala!

 Již dlouho přemýšlím o tom, který z námětů dám v plen jako první. Mám připraveno již několik příběhů o tom, jak se k nám chová náš stát. Kde naprosto selhává, kde upřednostňuje grázly před slušnými lidmi a kde působí jako banánová republika nebo Absurdistán. Netušil jsem ale, že spouštěcím mechanismem pro první článek bude – určitě víceméně příznivě přijímaná informace o tom, že stát bude platit výživné za neplatící otce – případně matky a pak ho následně vymáhat na neplatičích. Zní to dobře, ale autor zřejmě nedomyslel jaká bude praxe.

 Stát má nepochybně větší moc, domáhat se svých peněz než nebohá matka, nicméně značná část dluhů bude nevymahatelných! Tudíž budeme výživné za „gaunery“ platit my - my všichni. Už dnes existuje poměrně početná skupina „nepřizpůsobivých“, kteří přišli na to, že oddací list jim nepřináší takové výhody jako stav, kdy spolu sice žijí, mají pět dětí, ale „nebohá matka“ se tváří ... a je na „sociálce“ vedená, jako samoživitelka a pobírá příslušné dávky sociální podpory. Nyní přibude další skupina  potřebných. Dnes si totiž ženy vybírají své partnery podle toho, jak budou schopni uspokojit jejich potřeby – zejména hmotné a jak budou schopni zajistit rodinu – a to i po případném rozchodu.  Nyní jejich „ostražitost“ klesne – pokud výživu jejich dítěte nezajistí partner, zajistí to přeci stát.

Už dnes jsou neuspokojené pobiratelky výživného na děti státem výrazně preferovány ( V ROZPORU SE ŠTRASBURSKÝM  PROTOKOLEM č. 4  ze 16. září 1963, kde se v článku 1 uvádí: Nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku) před námi ostatními. Neplatící taťka totiž za neplnění svého závazku zavřený být může. Když vám nezaplatí obchodní partner fakturu za odebrané zboží nebo vám (dnes již bývalý) kamarád nevrátí půjčku – kterou jste mu před léty „zachránil život“. Státu je to putna a přidá se k těm, kteří „tohoto troubu“ bezostyšně oberou. Ale o tom až někdy příště. 

Takže - dlužník výživného se dopouští trestného činu dle § 196 - Zanedbání povinné výživy a hrozí mu vězení. Stát tohoto dlužníka zavře. Dlužník, který má stále povinnost výživné platit ale ve vězení většinou nepracuje, čímž nemusí a tudíž ani nemá z čeho platit výživné. Výživné ale i náklady na pobyt dlužníka ve vězení (což je prý asi 1000 Kč denně) platíme zase my ostatní. Pokud je zavřený otec, který výživné platil – třeba za loupež – a není schopen práce – nebo pro něj práce není, nelze mu po dobu vězení uložit placení výživného. Tudíž za gaunera zase platíme my.Ale abychom byli spravedliví – neplatiči nejsou všichni gauneři. Jsou mezi nimi i ti, kterým zase stát nepomohl a nebo dokonce ukřivdil. Jsou mezi nimi dokonce tací, kteří byli státem ožebračeni neboť soud přistoupil na neúměrně vysoké požadavky mstivých opuštěných manželek, kterým kamarádky poradily: „A teď ho voškubej“.  Výživné je tedy stanoveno neúměrně vysoké, otec není schopen splácet – nebo přijde o práci. Teď ještě chytrý stát přišel v roce 2012 na to, že neplatičům sebere řidičáky, ale poněkud zapomněl na fakt, že část z nich se zcela určitě živí (nebo by se živit mohla) jako řidiči nebo by se alespoň do nějaké práce mohli autem dopravovat. Takže exekutor mu sebere auto (bez řidičáku je mu stejně na kočku) ale i všechno, co má hodnotu alespoň korunu a když je to málo - otec se dostane do vězení. Ani tady není schopen výživné a náklady za exekuci splácet a dluh mu narůstá. A neúměrně vysoké výživné i pobyt otce ve vězení zaplatíme my. A že to nejsou malé peníze zjistíme velmi lehce. Průměrné (ne neúměrně vysoké) výživné dle ČSÚ je 2500,- Kč měsíčně, když k tomu připočteme 1000 Kč na pobyt ve vězení x 30 dní zaplatíme 32 500 Kč za jednoho problémového taťku. A to ještě musíme připočíst, že se stát zbavil daňového poplatníka, který kdyby pracoval tak by na daních přímých a nepřímých odváděl státu nemalé částky.

Takže shrnuto a podtrženo: Náš stát    1) nedodržuje mezinárodní úmluvy 2) snaží se přenést povinnost z „gaunerů“ na nás všechny 3) zbavuje jednotlivce zodpovědnosti při výběru partnera, kdy každý z nás přece nese odpovědnost za chybná rozhodnutí. Tady je ale chybné rozhodnutí  zahlazováno státem.