Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!

Tímto slavným výkřikem Josefa Švejka končí film Poslušně hlásím, vyjadřující absurdnost situace, neboť kdyby tam lidi nebyli bylo by zbytečné tam střílet z děl. „Jak myslíte, Švejku, že bude vojna dlouho trvat?“ 

– „Patnáct let,“ odpověděl Švejk, „poněvadž už byla jednou válka třicetiletá a teď jsme o polovinu chytřejší.“ Zajímalo by mě, o kolik jsme chytřejší dnes. Vždycky jsem věděl, že jsme loutky v pimprlovém divadélku mocných, kterým jsme svými hlasy u voleb dovolili, aby s námi hráli své podivné hry. Ale i to divadýlko musí mít své zákonitosti -  příběh, děj, a hlavně by mělo mít alespoň relativně přijatelný konec.

K problémům s „Kovídkem“, který nás trápí poslední tři roky se přidal další. Rus vyrazil na Ukrajinu a zválel svými tanky tamní obilnici Evropy. Podotýkám, že bývalou obilnici – Ukrajinou jsem projížděl v roce 2017 a značná část polí leží ladem a rostou na nich již mladé břízky silné jak noha. Za panelovými domy si místní na úzkých políčkách pěstovali brambory, řepu a zelí na svůj tradiční boršč. Tak vypadalo mnou viděné zemědělství na Ukrajině. Nicméně zpráva o tom, že nebude ukrajinská pšenice zvedla ceny pečiva nehorázným způsobem přesto, že jsme údajně nejenom v řepce, ale ve většině zemědělských produktů (včetně pšenice) soběstační. Pochopitelně ale nikdo zřejmě nemá páky na to, aby pro naše pekárny obilí zajistil, když zahraniční obchodník nabídne českému rolníkovi za pšenku lepší cenu.

Neviditelná ruka trhu nám rovněž dala přes držku u benzínových pump. Staré zásoby, nakoupené pumpaři za nízké ceny se prodávaly za ceny vysoké, neboť ropa a plyn se stanou nedostatkovými surovinami.

Když jsme u toho plynu tak bych rád znal politické a odborné stanovisko k tomuto problému.

To politické se týká toho, zda je moudré okopávat neustále kotníky ruskému medvědovi, který nám dává teplo, světlo a benzín do aut. V tom jsme totiž - spolu s USA na špici. Někdy mi připadá, že jsou naši politici jako malé děti na písku. Teď nemluvím S Billem, ale s Ivánkem a teď zase nemluvím s Ivánkem ale s Billem. Každopádně vždycky mají potřebu někomu lézt do zadku a někomu plivat do ksichtu.

Odborný aspekt problému je, že bychom mohli oprášit ani ne tak úplně starou historii a najít využití pro naše, jinak už „odepsané“, hnědé uhlí k výrobě svítiplynu, který se u nás přestal využívat teprve v roce 1996. Budeme opravdu vozit v tankerech drahý zkapalněný zemní plyn z USA, místo toho, aby zlaté české ručičky oprášily a vylepšili náš vlastní zdroj energie v tomto krizovém období. Vždyť svítiplyn se používal k osvětlování domácností, vytápění a vaření, ale již ve 30tých a 40tých letech i k pohonu motorových vozidel. Pochopitelně je zde problém, kdy jsme zlikvidovali značnou část zařízení k výrobě a distribuci svítiplynu, což byla rozsáhlá infrastruktura plynáren, plynojemů a potrubních sítí. Nicméně je to cesta a doufám, že ne slepá.

Další divadlo, které nejsem schopen pochopit je dvojí metr. A to rozdíl mezi „humanitárním bombardováním“ Jugoslávie v roce 1999 a „speciální vojenskou operací“ na území Ukrajiny v roce letošním.  V obou případech je na vině problém, který jsme u nás vyřešili po 2. světové válce, a to problém německé menšiny. Menšiny jsou totiž takové páté kolony v jednotlivých zemích. Většinou nespokojené, a proto škodí a bouří se. Pro nezasvěcené připomínám, že tento termín použil poprvé španělský generál Emilio Mola během španělské občanské války. V roce 1936 velel ozbrojeným silám, které měly za úkol dobýt Madrid. Jeho jednotky se skládaly ze čtyř tzv. kolon (jednotek) vojáků. Generál novinářům sdělil, že další, tzv. „pátá kolona“, jsou jejich nacionalističtí sympatizanti uvnitř Madridu, kteří jim s dobýváním města pomohou.

Albánská menšina v příhraničních oblastech s Albánií postupně svou vyšší populační aktivitou ovládla zemi pro Srby svatou – Kosovo, se slavným místem bojů za srbskou nezávislost na Osmanské říši – Kosovo pole. Postupně se legální cestou infiltrovala do místní samosprávy a získávala většinu. A byť žili na území cizího státu, přestalo se Albáncům líbit, že je úřední řečí srbština a místní politici začali toužit po funkci prezidenta samostatného Kosova. Když problematiku poněkud zbagatelizuji a brutálně zkrátím, tak si tento stav odmítli Srbové nechat líbit a začali si na svém území dělat pořádek. Dnes a denně vidíme ve zprávách jakých zvěrstev jsou schopni východní Slované z Ruska, ti balkánští byli zřejmě ještě horší. A tu zasáhla „pravda a láska“ se svým „humanitárním bombardováním“. Jednalo se o nálety na Jugoslávii cca 300 letadel zemí NATO, trvajících 78 dnů. Bombardování začalo po krachu mírových jednání a pod tlakem přibývajících zpráv o zločinech jugoslávských sil proti etnickým kosovským Albáncům - ovšem vyvolaných aktivitou příslušníků Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) což byla separatistická partizánská organizace, jejíž členové napadali Srby. Mnozí členové UÇK prošli výcvikovými tábory Al-Káidy.

V rámci této operace byla několikrát bombardována i Černá Hora. To zahrnovalo ničení mostů přes Dunaj, továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na Avalskou televizní věž. Během bombardování bylo poškozeno také 9 nemocnic a 300 škol. Při bombardování elektráren byly použity grafitové bomby. Shazovány byly také dnes tak diskutované kazetové bomby. Dne 12. dubna byl dvěma raketami zasažen vlak na trati mezi Bělehradem a Skopjí, v němž zahynulo 55 lidí. O dva dny později letouny NATO omylem zasáhly konvoj albánských uprchlíků, přičemž zabily 75 lidí. Dne 7. května 1999 došlo k zasažení čínské ambasády v Bělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Ještě téhož dne byla svržena kazetová bomba na tržnici ve městě Niš na jihu Srbska a zasažena byla i blízká nemocnice. Výbuch bomby měl na svědomí dalších 15 mrtvých.

Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 37 000 bojových misí, při čtvrtině z nich prováděla bombardování. Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Náletem ze dne 24. dubna bylo zničeno rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize. V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě atd.). V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů veskrze srbské či albánské národnosti. Několik řízených střel dopadlo do Bulharska. Materiální škody po bombardování dosáhly výšky zhruba okolo čtyř miliard tehdejších amerických dolarů. Celkem bylo zničeno 34 mostů. Byla bombardována i automobilka Zastava v Kragujevaci, továrna na elektrospotřebiče Sloboda v Čačku, rafinérie v Novim Sadu, továrny na umělá hnojiva v Pančevu, továrna na cigarety v Niši a několik dalších továren na zpracování dřeva, tiskáren, továren na výrobu bot a továren na výrobu léků. Dne 19. dubna bombardovala letadla v Novem Sadu sídlo vojvodinského parlamentu, bomby několikrát dopadly i na Suboticu, centrum maďarské menšiny.

Podle mezinárodního práva šlo o porušení ženevských konvencí a mezinárodního práva válečného, které zakazuje útoky na civilní cíle a civilní obyvatelstvo. Kontroverzním případem a podle mezinárodního práva válečným zločinem byl zejména noční útok na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů. Organizace Amnesty International tento útok označila za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt, a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření.

Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uváděla odhady 1 200 až 2 500 mrtvých a kolem 5 000 zraněných. O práci přišlo díky zničení továren a institucí cca 700 tisíc obyvatel Jugoslávie, škody pocítily nepřímo i okolní státy. Ničení průmyslových podniků způsobilo vážné škody na životním prostředí.

Řada Čechů navíc cítila se Srby sounáležitost kvůli sdílené historii vzdoru rakouskému mocnářství, dříve často zdůrazňovanému slovanskému, ochotě srbských dobrovolníků pomoci Československu v roce 1938 nebo jugoslávské kritice invaze do Československa v roce 1968. Přes Jugoslávii navíc za normalizace mnozí Češi emigrovali na Západ. Nicméně vláda premiéra Miloše Zemana operaci Spojenecká síla odsouhlasila dne 29. března 1999. Rada Bezpečnosti státu ČR chtěla mírové řešení. Prezident Václav Havel se ale vyjádřil slovy, že hrozba náletů byla v dané situaci jediný možný výraz nelhostejnosti k lidským osudům. (!) V červenci 1999 se vláda přela s prezidentem na vyslání a počtu vojáků pro operaci Společná stráž. V květnu 2021 se prezident Miloš Zeman omluvil srbskému prezidentovi Aleksandaru Vučićovi za schválení náletů. Při osobním setkání řekl, že ho toto rozhodnutí mnoho let tížilo a požádal srbský národ o odpuštění.

A teď si tyto řádky srovnejme se současnou situací na Ukrajině. Ve všech zemích bývalého Sovětského svazu žije ruská menšina. Nejvíce Rusů je pochopitelně v příhraničních oblastech těch států, které s Ruskem bezprostředně sousedí. A menšina „trpí“ stejně jako menšiny v jiných státech a stejným způsobem chce problém řešit – odtržením, separací. Historie se opakuje, a to dokonce můžeme jít ještě dál do minulosti. Také německá menšina v příhraničních oblastech Česko-Slovenska volala po osvobození z českého útlaku a vídeňský malíř pokojů a plakátů Adolf Schicklgruber (Hitler) jí přispěchal na pomoc. Nyní toto volání vyslyšel i Vladimír Vladimírovič a hodlá pro ruskou menšinu neomaleně ukousnout značný kus Ukrajiny. Jak vždy se hůl na psa najde, i kdyby to mělo být lživé a vykonstruované. Ostatně lžou vždycky obě strany konfliktu, což vyvolává značné rozpaky. A když si ještě političtí představitelé „naběhnou“ tím, že in memoriam vyznamenají Stepana Banderu titulem Hrdina Ukrajiny a prohlásí ho za národního hrdinu, pak je i možné, že za agresorem stojí 80% Rusů.

Připomeňme si, že Stepan Bandera za druhé světové války jako vůdce ukrajinských nacionalistů vyhlásil samostatný ukrajinský stát a spoléhal na podporu německého wehrmachtu. Nacistickým špičkám se ale žádný ukrajinský stát v prostoru, který měli osídlit němečtí sedláci, nehodil. Dne 5. července 1941 byl Bandera gestapem zatčen a odvezen do Berlína. Přes nátlak nacistů odmítl vyhlášení samostatnosti odvolat, a byl proto internován v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Ukrajinská povstalecká armáda mezitím na některých místech spolupracovala s Němci, jinde s nimi bojovala. Brutálně likvidovala příslušníky polské menšiny, když vyháněla Poláky z dnešní západní Ukrajiny, přičemž údajně zahynulo přes 100 tisíc lidí. Její příslušníci měli na svědomí také vyvražďování Židů a volyňských Čechů. Po obratu ve válce se stala jejím hlavním soupeřem Rudá armáda. Bandera i za přispění Němců řídil z Berlína akce povstalecké armády, která bojovala se sovětským režimem v některých oblastech až do počátku padesátých let. S Banderovci prchajícími přes Slovensko na západ, bojovali i českoslovenští vojáci (včetně mého otce) ve slovenských horách. Samotného Banderu v Mnichově zavraždil kyanidem sovětský agent až v říjnu 1959.

Takže dvě takřka shodné situace, takřka stejným způsobem řešené a jen mocní rozhodují o tom, že jednou je v právu menšina a podruhé ne a je obdivuhodné, jak s námi manipulují. Krásným příkladem je třeba Itálie – kolikrát v historii poslali její mocní své pimprlové vojáčky proti Němcům a kolikrát s Němci proti jiným zlým nepřátelům Itálie.

Zvolili jsme si vrcholné politiky a umožnili jim brát nestandardní příjmy a žít nestandardní život odtržený od naší pimprlové reality. Očekával bych, že za to nám zajistí bezpečí a základní životní potřeby v intencích našich evropsky podprůměrných příjmů.