Zabýváš se vlastním seberozvojem? Tak pozor na jednu častou nepravdu.

Toto jsou běžné věty z motivační literatury: "Nejprve musíš uvěřit a až potom cíle dosáhneš." "Věř a víra tvá tě uzdraví." "Pokud nevěříš, že dosáhneš cíle, máš pravdu." Co když ani jedna z nich není pravda? Pozor na tyto věty. 

Ve svém životě se mi pár věcí podařilo i přesto, že vstupní předpoklady mi vůbec nehrály do karet. Tak například:

1. Na prvním stupni základky jsem běžně měl trojku na vysvědčení (z kreslení a dějepisu). Podle paní učitelky jsem v první třídě nebyl ani na trojku (naštěstí se můj ročník tehdy neznámkoval, jinak bych možná byl přeřazen do zvláštní školy - podle této osoby). Takže ještě do třetího ročníku na střední jsem nevěděl, že existuje nějaká VŠE v Praze, na které je Fakulta financí a účetnictví, kterou za několik let vystuduji se všemi výbornými u státnic. 
    
2. Celou základní a střední školu jsem poctivě navštěvoval alergologii kvůli astmatu, bez denních dávek Zodacu či Zyrtecu a různých inhalátorů s kortikoidy jsem nezvládal v pylové sezóně dýchat. Za pár let jsem zjistil, že v Praze raší stromy dříve než u nás na vesnici, takže od února do října jsem byl taková chodící lékárna. "Alergie a astma se nedá vyléčit, nevěřte tomu." Možná ne. Jen mně se podařilo se za pár let dostat do stavu, že potíže mám opravdu minimální (pár dní v roce), takže nějaký z těch léků vezmu opravdu opravdu výjimečně. Mimochodem, dle kožních testů mám nejhorší reakci na alergeny trav. Jak je tedy možné, že nyní bez potíží posekám strunovkou 1000metrový pozemek? Situace před pár lety prostě nepředstavitelná. Výsledky lékařských testů se mi ale nijak nezměnily. Kdo by tomu věřil, že?
    
3. Asi deset let jsem byl v péči lékařů pro potíže se zády. Výsledkem této "péče" bylo, že jsem se budil s blokádou zad v průměru jednou měsíčně. Nic příjemného. Rada jednoho chrudimského ortopeda: jezdi na kole, dělej kliky a tady máš kanadský ibuprofen, ten můžeš brát až 5-6krát denně. Děkuji, nechci. (Tehdy ještě mlčky.)
    
4. Nikdy jsem neměl talent na pohyb. Alespoň důkazy z dětství to potvrzovaly. Vůbec nejvíc mi nešel šplh a běh, s mnoha disciplínami jsem se doslova pral, sice mě bavilo plavání, ale zase mi chyběl dostupný bazén. A tak mi "pro jistotu" pan učitel na střední raději snížil známku z tělocviku, protože jsem netrefil s požadovanou úspěšností koš při basketbalu. Mohl ještě dodat: ale neboj, za 10 let budeš dělat taekwondo, při zkouškách na černý pásek přeskočíš 5 lidí a za dalších několik let zvládneš i zkoušky na II. dan. Určitě bych mu věřil. 
    
5. Vždy jsem chtěl postavit dům. Byl to můj sen odmala. Jenže jak to udělat, když jsem neměl úplně to "štěstí" jako někteří jiní, kteří dostali nějaký ten finanční či majetkový základ do života? Navíc bydlím s rodinou u Prahy, tady jsou pozemky dost drahé, ale stěhovat se nechci. "Takže si nech zajít chuť, protože by ses musel pustit do minimálně pěti šesti velmi rizikových transakcí." Navíc vůbec nevím, co znamená stavět dům, na co si dát pozor. "Tomu nevěř, že bys to zvládnul."

Ale ano, zvládnul, všechno jsem to prostě dal. Jenomže: 

ad 1) Ještě ve 4. ročníku na VŠE jsem nevěřil, že tu školu dokážu vystudovat. Opravdu mě šokovala věta mé tehdejší přítelkyně (současné manželky), když mi řekla, že nevidí důvod, proč bych tu školu neměl dokončit.

ad 2) Ještě před několika lety mi moje alergoložka doporučovala celoroční užívání antihistaminik (ve 2násobných denních dávkách) z důvodů špatných výsledků imunologických krevních testů. Když to máte černé na bílém, těžko věřit tomu, že to bylo tehdy naposledy, co jsem spolknul tabletu Zodacu.

ad 4) Když jsem poprvé viděl na tréninku taekwonda silové přerážení dřevěných desek, v duchu jsem se pousmál... tohle opravdu nikdy nedokážu, vždyť ... (tady těch protiargumentů bylo opravdu hodně).

ad 5) O stavbě domu řada lidí napsala knihu. Já o těch dvou letech zkušeností s přípravou a realizací to možná někdy udělám taky. Desítky neuvěřitelných zážitků.

Mohl bych pokračovat. Zkrátka - před žádnou z větších životních výzev jsem nikdy nevěřil, že bych ji zvládnul. Nebylo to potřeba. Zaprvé, bych byl tak trochu blázen vzhledem k okolnostem. Ale především zadruhé, víra není pro splnění jakéhokoliv cíle nutnou podmínkou. Možná se hodí, to asi ano, ale nesouhlasím s tvrzením v motivační aj. literatuře, že nejprve je třeba sám sebe přesvědčit o splnění nějakého cíle a teprve potom se to může stát. Možná je nakonec mnohem lepší se přesvědčením a vírou dopředu vůbec nezabývat a prostě jenom konat. 

Myslím, že věta "Věř a víra tvá tě uzdraví." může být opravdu velmi velmi riziková, až fatálně riziková. Naopak se mi líbí věta: "Můžeš se uzdravit, aniž bys léčbě věřil." To byl také můj případ při mém řešení alergie. 

Opravdu bytostně nesnáším pocit omezení, nesvobody a závislosti na lécích či čemkoliv, co mě nějak limituje. Proto mě iritovaly a dodnes iritují věty: "Toho se nezbavíš." "To se nedá vyřešit." "Takhle to prostě je." "Smiř se s tím." "Prostě máš smůlu." apod. A také (možná právě proto) jsem strašně moc chtěl některé věci dokázat. Vyrůstal jsem v devadesátkách a jsem "odkojen" filmy se Schwarzeneggrem, Stallonem, Brucem Leem a vždy jsem chtěl dělat bojová umění. Dokonce v mém případě neplatila ani známá věta: "Když je žák připraven, učitel se najde." Já si na svého učitele musel počkat čtrnáct let. Vyrůstal jsem v jednom malém pokoji s dvěma staršími sourozenci a vždy jsem strašně moc chtěl zažít pocit žít v rozumně postaveném domku s pěknou zahradou. No a v neposlední řadě jsem také vždy moc záviděl spolužákům, kteří se mohli v době pylové sezóny bez omezení nadechnout, aniž by trpěly bolestmi dutin z alergického otoku. 

Touha něčeho pěkného dosáhnout a naopak něčemu omezujícímu se vyhnout je podle mé osobní zkušenosti mnohem podstatnější než víra v dosažení cíle, nebo dokonce než víra v sebe sama. Kdybych se měl nejprve zabývat vlastní vírou ve splnění cíle, tenhle článek bych nikdy nepsal.

Realizace jakéhokoliv cíle nezačíná vírou. Realizaci ovlivní pouze konkrétní kroky. Chceš vystudovat školu, podej přihlášku, studuj, studuj, studuj, i když to bolí. Chceš se zbavit zdravotního problému, změň životní styl, změň doktora (třeba i stokrát, pokud to bude třeba), začni se hýbat a jinak stravovat. Nejlepší věta, která mi kdysi pomohla: "Kdyby si mohlo tvoje tělo znovu vybrat, myslíš, že by si vybralo za majitele tebe?" Staň se lepším majitelem svého těla. Cvič, cvič, cvič, i když to bolí. Chceš postavit dům? Zajdi za architektem, za projektantem, pak na stavební úřad, najdi stavební firmu a začni stavět. Nemáš na to peníze? Vyřeš si nějak financování. Objevila se nějaká překážka? Obejdi ji, přeskoč ji, podlez ji, vyřeš to. Jen se nezabývej otázkou, zda to dokážeš. Neřeš víru. To totiž často vůbec nepomáhá. Chceš to vzdát? Tak možná až tak moc nechceš cíle dosáhnout. Anebo: za splnění cíle platíš vyšší cenu, než kolik jsi ochotný zaplatit. I to se může stát. Možná přicházíš o určitý komfort, o své pohodlí. Někteří lidé raději chtějí v životě pohodlí než štěstí. Je ale otázkou, co člověka stojí životní pohodlí, které mnohdy tak moc nechce opustit. 

Jediné, co vede k cíli, jsou konkrétní kroky. Nikoliv řeči, dlouhodobé plánování, domněnky a snaha nejprve sebe sama o něčem přesvědčit. 

Ze všech stran po celý život jsme ovlivňováni názory o tom, co je možné a nemožné, co bychom mohli a nemohli, měli a neměli, co je správné a nesprávné a jak se věci maji a nemají dělat, co je normální a nenormální (svět). Pod vlivem těchto ataků nakonec začneme přesvědčovat sami sebe, jak se věci mají. Je to ale opravdu ta skutečná realita?

Pozor na všechny návody, průvodce a zjednodušené manuály. Pozor na rychlá a snadná řešení. Něco si prostě nejde "koupit", něco prostě v životě zdarma nezískáme, něco je třeba si prostě odpracovat. Hlavně pozor na omezující a nepodstatné myšlenky. Možná totiž nakonec bude stačit opravdu jen velmi málo: jen se zvednout, vydat se na cestu a zastavit se až v cíli. Je to často mnohem jednodušší, než se snažit nejprve získat podporu okolí, potřebné sebevědomí a vyřešit dopředu všechny překážky.

Jak to máte Vy?