“Vypustili jsme miminku rybník… uvidíme, jestli se mu to líbí nebo ne...” No, co myslíte?

Před asi týdnem mi moje žena nabídla, zda se s ní nechci podívat na dokumentární seriál ČT Čtyři v tom. Je to dokument o čtyřech těhotenstvích, čtyřech rodinách, čtyřech porodech… 

Poslední dva díly se věnovaly právě porodu a posílily můj názor na to, že v našich zeměpisných šířkách stále neumíme vést porod fyziologicky. O dokumentu se píší články a diskutuje se o aktérkách příběhů na sociálních sítích a pod články. A z diskuzí a lajků mi výchází i to, že je s tímto nefyziologickým průběhem vlastně většina spokojena. Ještě aby ne… vždyť jsme se tak všichni narodili.

Pojďme na to postupně, přiznávám, že oficiálně laicky, o to více se snahou o odstup, nadhled a skutečný selský rozum. 

Porod doma vs porod v porodnici?

Pro někoho dilema, pro většinu jasná věc.

Jako muž logicky nikdy rodit nebudu, byl jsem u obou porodů mé ženy, a i když to nikdy nebudu moci dokázat, jsem si jistý, že v klasické porodnici bych určitě spontánně neporodil. Při představě, že mi někdo cizí bude sahat do útrob, že mi bude dávat pokyny jak dýchat jako pejsek, že bude můj rozkrok otevřen do prostoru a jednou přijde doktor, pak sestra, nasadí si rukavici a se slovy: “Táák, podíváme se, jak to vypadá,” mi budou sahat kamsi, že, kdyby náhodou se mi v takové situaci podařilo aspoň trochu uvolnit a došlo by ke skutečnému porodu, by mě položili na záda a řekli: “Táák a tlačíme,” tak na tuto pro mě představu a pro ženy realitu říkám jediné: Při tomhle možná někdo myslel na všechno možné, ale na fyziologii určitě ne.

Takže, kdybych měl já rodit a měl by porod probíhat v porodnici, jsem si jistý, že pokud by příroda nebyla silnější než zásahy konvenční medicíny, pak by můj porod určitě skončil akutním císařským řezem.

Pánům občas vadí, když vedle nich někdo stojí při močení, a nedokáží vykonat tuto potřebu. Když jdeme na stolici, nikdo si neleháme při tom záda. Logiku průběhu porodu v nemocnici chápu opravdu pouze z pohledu lékaře a zdravotnického personálu, nikoliv z pohledu matky. Ale kdo tedy rodí? Lékař nebo matka? A neměli bychom snad při porodu ženě dopřát co možná největší klid, uvolnění, pokoj a koncentraci na narození dítěte? Konvenční odpověď, častá ve všech možných diskuzích: “Ne, tady nejde až tak o pohodlí matky, ale o bezpečí pro dítě.” Ale vždyť dítě je spojené s matkou devět měsíců, je její součástí, vnímá její emoce a všechny hormony, které matčino tělo produkuje v tomto období, mají na dítě vliv. O tom snad není třeba diskutovat. Tak jak je možné, že najednou pocity ženy, uvolnění a pohodlí ustupují někam do pozadí, bagatelizují se, nenaslouchá se jim a třeba je ještě někdo zesměšňuje? Jak je možné, že to některé ženy odmávnou s tím: “Za nás to bylo ještě horší, tak na co si stěžujete?” Tohle snad není argument!

A co porod doma? Nepochybně mu setkání citlivějších žen s klasickou porodnicí dělá velkou reklamu. Beru zcela vážně argument, že v případě závažné komplikace určitě rozhodují minuty a sekundy, a je to taky důvod, proč jsme se se ženou nerozhodli pro porod doma. Na druhou stranu po zkušenosti z prvního porodu konstatuji, že jsem názoru, že porod v porodnici je plný zásahů, které jednoznačně způsobují nemalá rizika a určitě trvale poznamenávají rodičky a jejich děti. Nechť mi nikdo netvrdí, že vyvolávání porodu nemá negativní následky, že amniotomie nemá negativní následky, že neustálé vyšetřování před porodem a v době porodu nemá negativní následky, že epiziotomie nemá negativní následky, že Kristellerův manévr (tlačení na břicho při porodu) nemá negativní následky, nebo snad, že je to fyziologické. Je to podle mě zvrácené a nedivím se ženám, které se tomu brání. Naopak se divím ženám, které toto obhajují. Nechť mi nikdo netvrdí, že by to nešlo přirozeněji a bezpečněji pro všechny strany. A pochybuji o tom, že vždy při těchto zákrocích převyšují benefity nad riziky. (Mimochodem na podrobné detaily porodu se mě ptal jeden neurolog, když dcera ve dvou letech vtáčela špičky při chůzi. Ale až sem zřejmě už měření rizik nepřirozených zásahů nezachází.)

Proč si tedy obhajujeme to, co je na první pohled zvrácené?

Do konce třetího měsíce těhotenství se v ČR může žena rozhodnout, že plod nechá tzv. “lékařským zákrokem” usmrtit. Stačí zaplatit několik tisíc a najít k tomu zařízení, kde to provedou. Je to legitimní (tedy v rámci práva v pořádku) a tudíž ji nikdo nebude soudit. Ale jen o pár týdnů či měsíců později by bylo usmrcení dítěte považováno za vraždu. Takže do 12 týdne si žena může dělat s plodem de facto, co chce, ale o dalších 28 týdnů, pokud se soustředí na své pocity a jde jí o to, aby bylo dítě ihned po porodu u ní, aby byl porod co nejpřirozenější, aby proběhl v prostředí, kde se bude moci nejlépe soustředit na narození dítěte, považujeme jí za nezodpovědnou matku až téměř za vražedkyni?

Svět se postavil na hlavu. V jednadvacátém století neumíme zajistit, aby ženy mohly rodit co možná nejvíce fyziologicky a v případě komplikací měly k dispozici co možná nejrychlejší zdravotnickou péči. A nebo snad je za tím ještě něco jiného? Proč stále tak moc zasahujeme do přirozeného běhu věcí a myslíme si, že děláme správně?

Není možné si nevšimnout, že jakékoliv odchýlení se od většinového názoru je trestáno, odsuzováno, negativně hodnoceno a spojeno s mnohdy nemalými komplikacemi. A to nejenom ze strany státu či systému jako takového, ale i ze strany těch, co si tím prošli (či prošly). Takže – jsi těhotná? Pravidelně budeš docházet na kontroly, podstoupíš všechny možné a nemožné testy, připlatíš si  pár ultrazvuků navíc ze svého (pro jistotu), za stovku či dvě ti vytiskneme fotku, za pár stovek ti sdělíme pohlaví (někde to bude zdarma). Není něco tak, jak má být, zvýšila se nám pravděpodobnost na genetickou odchylku třeba na 10 %, radši to vyřeš potratem, co kdyby ses musela starat o postižené dítě. Ale když vše půjde relativně v pohodě, nech to na nás, my víme lépe, jak to má vše proběhnout (máme to vědecky popsané), moc nám do toho nemluv (pocity a intuice ještě nikdo nikdy nezměřil), a když se to začne komplikovat, my jsme to nezpůsobili, protože jsme šli podle standardních postupů. Narodilo se ti dítě? Máme jasný plán, jak to s ním bude dál. Pravidelně na kontroly, od 9. týdne začneme s očkováním (i proti chorobám, které ani nemůže chytnout, ale co kdyby), od třetího roku do školky, od šesti let do školy, aby se naučilo jak zapadnout do kolektivu a po novu v 70 letech do důchodu a v 75 letech bys už mohl odejít, abys nezatěžoval důchodový systém. Hezky to máme nalinkované a všichni to tak chceme. Hlavně, abychom byli “v kolektivu oblíbeni” či nám jednou dav zatleskal – o to přeci v životě jde! Pokud se ti něco nelíbí, jsi divný ty, protože takhle to akceptují všichni. A přeci si nemůže každý dělat, co chce (i když nikoho jiného neomezuje). Není žádoucí se ptát, není žádoucí chtít více, než jen standard, nebo víc než, co tady platí desítky let… a tak, když se odchýlíš, smiř se s tím, že ti dokážeme, že chyba je na tvé straně. Je jedno, jaký důkaz přineseš, cokoliv bude menšinové, bude špatně. Budeš mít bezbolestnější, hladší a přirozenější porod, ale i tak ti budeme tvrdit, že jsi ohrozila své dítě a sebe na životě. Budeš mít zdravější neočkované dítě, které žádnou závažnou chorobou nikoho nenakazí, i tak ti dokážeme, že jsi ohrozila své dítě a všechny děti v okolí a budeme tobě a tvému dítěti omezovat život. Budeš mít dobrý vztah s dítětem, vychováš z něj sebevědomého jedince, který bude spokojený sám se sebou (i když třeba bude dělat to, co nebude společensky honosná pozice), který bude umět argumentovat a nebude se bát autorit, i tak ti vysvětlíme, že je to exot, který se špatně socializoval, protože jsi ho nedala včas do školky či do školy, jako to dělají všichni. A vůbec, asi si myslíš, že jsi něco víc, když neděláš to, co ostatní.

Naštěstí dnes za menšinové názory neupalujeme

Jenomže fakta jsou fakta. Pokud se matka rozhodla, že své miminko přivede na svět doma, pokud se na to zodpovědně připravovala, pokud rizika eliminovala na minimum, pokud si o tom nastudovala maximum, pak se nejedná o žádnou přírodní alternativní ženu, ale o ženu, která převzala zodpovědnost za svůj život a život svého dítěte. A tím udělala něco velkého, něco, co většina lidí nedokáže za celý svůj život. V tomhle máme jako společnost ještě hodně co dohánět. Náš život dokáže zkomplikovat nenadálá situace kdykoliv, i když se snažíme na maximum, ale v takové chvíli nás může uklidnit, pokud jsme chtěli pro sebe a své nejbližší to nejlepší a udělali jsme pro to, co bylo v našich možnostech a silách.

Horší je, když si namlouváme něco, co odporuje zdravému rozumu, když si obhajujeme něco, co zjevně není pro nás a naše potomky to nejlepší, nebo když ve své lenosti nedokážeme zajistit co možná nejlepší péči tomu, kdo si ji zaslouží. Možná to děláme proto, že se bojíme podívat se realitě do očí a nemáme odvahu si přiznat, že jsme tolik let dělali chybu, a tak si stojíme na svých přesvědčeních. Kdybychom mohli, tak bychom za to klidně upalovali, ale to už jsme si díky Bohu zakázali.

Přiznávám, že jsme nebyli se ženou dostatečně odvážní, abychom se rozhodli pro porod doma. A zřejmě ani nebudeme své děti vzdělávat sami. Ale musím říct, že zcela evidentně mi v dokumentu Čtyři v tom ten porod doma přišel přirozenější, vyrovnanější a vlastně i mnohem méně rizikovější pro dítě a pro matku, než porod v nemocnici. A myslím, že výuka dítěte doma vzdělanými a vyrovnanými rodiči může být pro dítě mnohonásobně přínosnější než výuka v nařízeném kolektivu a šablonovitém systému vzdělávání. V žádném případě bych si proto nedovolil nikoho za rozhodnutí rodit doma či vychovávat dítě doma soudit, pokud takové rozhodnutí bylo učiněno v upřímné snaze udělat to nejlepší pro dítě. A rozhodně už vůbec ne poté, co s tím obrovské množství lidí má velmi pozitivní výsledky. Ještě víc vyznívají kritické soudy trapněji a nemístně, pokud člověk sám (u)dělal či dělá ve svém životě evidentně nerozumná nebo až zlá rozhodnutí, která způsobila či způsobují nemalé újmy či rizika, a spokojí se s argumenty, které vycházejí pouze z rádoby měřitelných vstupů. Miminko nám totiž nikdy nesdělí, jak ho skutečně který zásah poznamenal. Poučky, zažité postupy, učebnice a tituly nemusí být víc než intuice nebo silný pocit. Ukončím to zamyšlením, které se váže k nadpisu článku. Jde totiž o hlášku, kterou pronesl pan doktor po té, co provedl amniotomii (umělé protržení plodového obalu) jedné z maminek. Tak co myslíte, pane doktore, jak bude asi reagovat miminko, když mu “vypustíte rybník”? Jak byste reagoval na jeho místě Vy? Položil jste si tu otázku někdy, nebo Vám to přijde příliš laické, abyste se tím zabýval? Škoda, že miminka neumí mluvit a fyzicky se bránit, možná bychom se divili, co by nám ihned po porodu sdělili. A vůbec, který z konvenčních porodníků si někdy položil otázku, co by mu na jeho zákroky asi miminko řeklo? Anebo to pro porodníka není až tak podstatné? Tak co tedy při porodu podstatné je? Být nakonec v kolektivu oblíben?