Byl jednou jeden důchod

Nemám rád slovo důchod. Už totiž nepředstavuje jakousi ekonomickou definici v podobě opakujícího se příjmu, ale téměř každý si pod tím termínem vybaví okamžik stáří, kdy se spoléhá na určitou finanční výpomoc od státu. A s tím je obvykle spojena nepříliš pozitivní emoce. Pokud bychom zaměnili slovo důchod za slovo příjem, ač to není zcela ekvivalentní, pak bychom neměli důchodový věk, ale příjmový věk, neměli bychom důchodce, ale příjemce, neměli bychom důchodové zabezpečení, ale zabezpečení příjmu. Všimněte si, jaký pocit se Vám vybaví, když se řekne důchodové zabezpečení, a přitom se vlastně jedná o to, jak zabezpečit lidem pasivní příjem. Přál bych si, aby jednou ten tzv. důchod vlastně úplně přestal existovat. Je to už - podle mého názoru - tak trochu přežitek. 

Současný systém financování důchodů je pyramida. Pyramida je hrobka. http://www.google.cz/imgres?imgurl=http%3A%2F%2Fimageproxy.jxs.c

Přesuňme se prosím myšlenkami v čase o několik miliónů let zpět, do doby, kdy na naši planetě žili pravěcí lidé, co usilovali pouze o jediné - přežít. Neřešili, zda si koupí rodina k Vánocům zájezd na hory, nebo to snad bude nové auto. A pokud auto, tak zda Škodovku nebo Hyundai. Takové problémy neměli. Řešili, zda budou jíst kořínky, uloví si nějakého pravěkého hlodavce, nebo společnými silami udělají past na mamuta. Fungovalo tehdy něco jako sociální pojištění? Předpokládám, že ano, ale bylo určitě poněkud přímočařejší. Jak by asi reagovala tehdy v rámci jednoho kmene tlupa mužů, kteří by se ráno rozhodli jít lovit mamuta, na jedince, který by řekl, že se mu dnes nechce jít lovit. Dali by mu najíst, protože se mu nechce pracovat? Myslím si, že ne, a myslím si, že by tehdy nikoho takový přístup ani nenapadl. Každý, kdo mohl, určitě přispíval. A práce tehdy bylo dost, stejně jako dnes. A jak se v rámci nějakého kmene vyrovnávali s tím, že někdo skutečně nemohl odvádět svoji práci v takové míře, tedy že byl do určité míry invalidní? Určitě se mu snažili pomoct jako těm nejmenším a nestarším, kteří přispívat zatím nebo už nemohli. Podle mého názoru se každý tehdy snažil jak mohl, aby přežil. A dovednost umět "ulovit mamuta" (či jakákoliv jiná dovednost, jak se uživit) byla fatálně důležitá. 

Ekonomie jako věda je velmi složitá v tom, že v sobě slučuje spoustu různých souvislostí. Kdybyste se zeptali potom, co v Japonsku nedávno málem vybouchlo po zemětřesní pár jaderných elektráren, několika ekonomických analytiků, jak budou na tento fakt reagovat japonské akcie, každý by Vám řekl něco jiného, a každého řeč by byla sofistikovaná a možná ekonomicky logická. Co ekonomický analytik, to názor. Mně se ale líbí ekonomie primitivní, jednoduchá, základní. Taková ekonomie je totiž jednoznačná. Jako kdysi v pravěku. I tehdy existovaly peníze, jen měly jinou podobu, i tehdy existovala finanční gramotnost, jen měla jinou podobu, i tehdy existovala nabídka a poptávka, i tehdy existovalo zabezpečení se na období stáří. 

V rámci dnešního důchodového zabezpečení řešíme problém s udržením veřejných rozpočtů u důchodu starobního, tedy u důchodu na období života, kdy již nebudeme moci pracovat (nebo nebudeme chtít pracovat tolik, jako dřív). Co mě - jako ekonoma - ale celkem zaráží, že se zabezpečením starobního důchodu má většina států velký problém. Přitom naprostá většina produktivních lidí, než se dožije důchodového věku, pracuje přibližně 40 let a odvádí šílené peníze právě do systému důchodové zabezpečení. V našem důchodovém systému to je 28 % z vyměřovacího základu (zjednodušeně z hrubé mzdy). Takže si představme situaci člověka, co má pouze 10 tis. Kč měsíčně hrubou mzdu. Na důchodový účet každý měsíc přispěje 2,8 tis. Kč!!! Každý měsíc, 40 let. Víte, kolik by si naspořil, kdyby takové peníze odkládal do nějakého umírněnějšího fondu s výnosností okolo 4 % ročně? Je to něco okolo 3,3 mil. Kč. Pokud bychom abstrahovali od inflace, a nechal by si z těchto peněz vyplácet důchod po dobu 20 let, činil by při úrokové míře 3 % ročně asi 18,3 tis. Kč měsíčně. Tak kde je problém, že na důchody není, když na důchody je? 

Problém je v tom, že vůbec kdysi vzniknul systém financování důchodu prostřednictvím tzv. průběžného systému a my se ho teď nějak nemůžeme, nebo nechceme zbavit. Zrušit ho nemůžeme, protože by současní důchodci neměli důchod. Takže zbavit se ho nepůjde hned, ale jestli se chceme jednou mít ve stáří lépe, je zlikvidování tohoto systému nezbytností. Ten tzv. průběžný systém není totiž nic jiného než prostá a jednoduchá pyramidová hra. A pyramidová hra bude fungovat pouze do té doby, dokud budou noví nastupující přispivatelé. Ti budou stále, jen jich poněkud ubývá, a tak se důchody snižují. Je to až mrazivé, že osud našeho příjmu ve staří je závislý na "letadlu" a ještě je to zlegalizované. 

Stejně jako to určitě fungovalo v pravěku, stejně jako se o tom píše v Bibli, nebo v jiných knihách, ať už jsou to různě populárně-naučné knížky či knihy ekonomie, tak by se o tom mělo učit od základních škol: Jediný klíč k zabezpečení spokojeného stáří, pokud jde o příjem, je systém tzv. odložené spotřeby. Tzn. že si snížím po určitou dobu svoji životní úroveň tím, že spotřebuji méně (něco si odložím), čímž vytvořím určitou úsporu a tu použiji v době, kdy nemohu pracovat. 

Kdy nemohu systém odložené spotřeby použít a potřebuji pojištění?

Pokud hrozí, že okamžik nepříznivého jevu nemohu dopředu odhadnout! A to jsou všechny ty případy nemocí, úrazů, invalidity, toho, že se někdo narodí s postižením, nebo že někdo bez svého zavinění třeba přijde o práci. Ač v tom posledním případě je systém pojištění diskutabilní, když si pomůžeme s paralelou s pravěkem. (Už jsme si totiž řekli, že práce bylo dost a je dost... stačí se podívat všude kolem. Než bude vše hotové, ještě to pár miliónů let potrvá.) Každopádně, všechny tyto situace kryjeme v našem systému veřejného pojištění ze zákona. Jen já nerozumím tomu, proč si pojišťovat starobní důchod, když ten okamžik odchodu do důchodu máme jasně daný, dokonce ho předepisuje zákon, nebo se o to aspoň snaží. A když už ho nedodrží, tak to znamená, že bude později, nikoliv dříve. Pojištění starobního důchodu je ekonomická hloupost a měli bychom se jí, jen co to půjde, zbavit, nebo nás jednou zničí. 

Vymažme ze svého slovníku slovo důchod ve významu "období staří" či "období stáří a závislosti na finanční podpoře od státu" a začněme toto slovo používat zase pouze jako slovo, které znamená pravidelně se opakující příjem. 

Jediný přístup, který vyřeší naše finance ve staří, je poměrně nízké snížení životní úrovně v produktivním věku. A uvědomme si prosím, že nám tuto životní úroveň nyní snižuje současný systém zabezpečení "důchodu" a přitom se ten systém postupně bortí. Takže my dostáváme o 28 % méně, ale teče to pyramidy. Možná bychom si měli také uvědomit, že pyramida je hrobka. 

Celkem bych očekával, že by se v diskuzi pod tímto článkem mohl objevit názor, že komu bychom těch 28 % měli svěřit, že pokud soukromému fondu, že je to velké riziko... že hrozí vytunelování apod. Ale co je horší, svěřím-li peníze investiční společnosti, která je dnes striktně regulováná a kde mám jasně dané vlastnictví podílu na fondu, nebo to, že každý měsíc posílám tisíce do systému, ze kterého vlastně nemám žádnou zvláštní jistotu, že peníze dostanu, a navíc, nevím, kdy z toho systému fakticky peníze budu dostávat, a ani nevím, kolik let? Navíc neříkám, že by těch 28 % měli lidé investovat nutně do fondů. Je to dost peněz na to, že po čase by si naprostá většina lidí mohla koupit pár nemovitostí, nebo investovat do různých jiných projektů a investičních příležitostí. Přijde Vám to jako utopie? Asi to v současném systému uvažování lidí utopie skutečně je. Myslím ale, že může stačit poměrně málo, a může být vše jinak. A tím málem mám na mysli to, co už jsem popsal - zbavit se slova důchod a nahradit ho příjmem, nespoléhat se na pohádku o pyramidové hře, uvědomit si, že jedince, kteří se dnes účastní prezentací firem, které lákají do nějakého nového typu "letadla", většina rozumných lidí nechápe, a přitom všichni produktivní občané ze zákona posílají do toho největšího "letadla" v našem státě miliardy.

Odsoudili jsme II. pilíř důchodového zabezpečení, ten tristně slepený pokus o investování na důchod, ale byl to aspoň pokus jít správným směrem, tzn. směrem od pyramidy, a teď zase nemáme nic, teda máme pouze tu pyramidu. Jenomže já si troufám tvrdit, že nebýt pyramidy, nebyl by zapotřebí ani II. ani III. pilíř, těch 28 % je totiž opravdu velké číslo. Kdybychom od totho odečetli podíl na invalidní důchody, podíl na sirotčí, vdovské a vdovecké důchody, stále by zbývalo dost procent na investování do své finanční nezávislosti ve stáří. Státu, kterému se jednou povede se toho průběžného systému zcela zbavit, určitě zmizí ten nejzávažnější problém s veřejnými rozpočty a lidé v tom státě budou ve stáří finančně nezávislí. Ale daň, kterou za to zaplatíme, než se tohoto systému zbavíme, bude obrovská. Do té doby nám nezbývá, než se spoléhat sami na sebe a snižovat si svoji životní úroveň ještě o další procenta, spořit a investovat, abychom v tom stáří nemuseli pracovat až do smrti.

Ve svých představách o období, až tady nebudu, si idealizuji, že jednou budou rodiče svým dětem vyprávět pohádku o tom, jak "Byl jednou jeden důchod". Bude to pohádka se šťastným koncem, ale i pohádka, která bude popisovat velmi svízelný život několika generací lidí, kteří se báli svůj problém raději co nejrychleji vyřešit.