Utrpení knížete Sternenhocha v žáru královské lásky

Jak dopadl pokus převést kultovní dílo Ladislava Klímy UTRPENÍ KNÍŽETE STERNENHOCHA (1928) na stříbrné plátno? Lze o snímku Jana Němce V ŽÁRU KRÁLOVSKÉ LÁSKY (1990) hovořit jako o filmové adaptaci?

záběr ze snímku V žáru královské lásky (1990)

Utrpení knížete Sternenhocha

Svérázný český spisovatel a filozof Ladislav Klíma (1878-1928) po sobě nezanechal mnoho celistvých textů a máloco z jeho tvorby také vyšlo již za autorova života – „groteskní romaneto“ (charakterizoval jej tak i Klíma) Utrpení knížete Sternenhocha je v obou ohledech výjimkou. Datem svého vzniku i povahou náleží již k prvnímu Klímovu beletristickému období (1906–1909), později jím však bylo ještě přepracováno a vydání se nakonec dočkalo teprve v roce 1928. Filozof a spisovatel byli v osobě Ladislava Klímy nerozlučně spjati, beletrie mu ovšem byla spíše hrou, experimentem, ilustrací hlubších úvah, což dokládají slova Josefa Zumra v článku nazvaném Klímovo básnické dílo (in Orientace, 1967): "Jeho prózy vznikaly z vnitřního přetlaku, z puzení horečně pracující fantazie, ale také z rozkoše hry, z fabulační slasti, z touhy objevovat nejkrajnější polohy vědomí i podvědomí – a to všechno vztažené k myšlenkám, jež byly právě v centru jeho pozornosti a jejichž nosnost jako by si na svých příbězích ověřoval.“ Přesto jeho beletristické dílo podle Zumra rozšiřovalo záběr soudobé české literatury – a to nejen po stránce formální, nýbrž i obsahové: „Klímova nevyčerpatelná fantazie podřídila estetické funkci i nejtemnější stránky lidské psýchy, fyzický i metafyzický hnus a hrůzu, sadismus, bestialitu, satanismus, perverzi, paranoidní šílenství, podvědomou iracionalitu se všemi slepými instinkty (…)." Utrpení knížete Sternenhocha svým obsahem za tímto výčtem "klímovských motivů" nijak nezaostává, posunuje je ovšem více do roviny bizarnostmi přeplněné grotesky, těžící v mnohém například z gotického románu či dekadentní literatury a dotyčnou látku i styl poté originálním způsobem parodující. 

V žáru královské lásky

Režisér Jan Němec (*1936) je na poli českého filmu podobně osobitým tvůrcem, jakým je v dějinách naší literatury Ladislav Klíma. Stejně jako další představitelé tzv. československé nové vlny dokázal v šedesátých letech natočit několik cenami ověnčených snímků (mj. Démanty noci, O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky), po roce 1968 se ocitl na černé listině normalizačního režimu a nakonec odešel do exilu. Snímek V žáru královské lásky (1990) se stal jeho prvním filmem, který natočil po návratu do Čech, ale uznání tuzemských kritiků ani diváků se tentokrát nedočkal, o čemž hovoří Luboš Ptáček v programu k 35. ročníku Letní filmové školy (2009): "Po Němcově návratu z emigrace doprovázelo natáčení filmu dychtivé očekávání široké veřejnosti, přitom režisér nikdy nepatřil mezi tvůrce "lidového" vkusu a jeho předchozí filmy spíše oceňoval úzký okruh filmových znalců. Film byl přijat s rozpaky jako "kontroverzní" a i z kladných recenzí byla spíše cítit úcta k osobnosti režiséra. Zaskočenými diváky byl film zatracován." 

Jan Němec, dodnes neúnavně pokračující v experimentování s filmovým médiem (v roce 2010 například natočil "první český celovečerní hraný 3D film" Heart Beat), později sám pojmenoval domnělé hlavní nedostatky svého prvního porevolučního snímku: "Třeba když jsem dělal V žáru královské lásky, tak jsem chtěl být co nejméně osobní. Protože ty svý osobní věci jsem publikoval, tak jsem chtěl udělat takovou bych řekl ‚klasickou‘ adaptaci dobrého, důležitého literárního díla. Tam jsem postupoval trochu takovým tím hollywoodským způsobem jako že je scénář a namalujou se věci a hlavně hvězdy. Víc hvězd už vlastně nebylo možný použít: nejznámější nejúspěšnější herečka Chýlková, za starších dob největší tatrman, můj kamarád, herec – tedy kvázi – Pavel Landovský a hrdina dívčích snů Bartoška a největší mim Polívka a nejzajímavější mladý rocker Čok a hudba Jan Hammer – hrdina Miami Vice. A Ještěd a věž žižkovská... čili jako už nemůžete víc vytáhnout ten med, ty třešničky, už prostě víc lepších lidí nebylo a proto ten film je tak příšernej guláš, jako když pejsek s kočičkou dělali dort... chyběla tam prostě ta chcíplá myš. Tak se to dělat prostě nedá. Ale já jsem to vážně myslel, jako že sloučím prostě všecky ty lidi, poněvadž vždycky já jsem měl takový, teď už mě pomalinku opouští, takový to patriotický myšlení, takže jsem chtěl vytáhnout z toho českýho národa použitelného co nejvíc."

Kniha vs. film

Předně je třeba poznamenat, že snímek V žáru královské lásky nikdy neměl být čistokrevnou adaptací Klímovy knihy – jistý distanc mezi obě umělecká díla klade již úvodní charakterizace filmu titulkem "Volně na motivy románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha". Opomíjet nelze ani důležitý fakt, že oproti knize je tento film (více než-li mnohé jiné snímky) dílem veskrze kolektivním, kde vedle scenáristy a režiséra Jana Němce hraje důležitou roli nejen kameraman (Jiří Macháně), ale též autor hudby (Jan Hammer) a autor výtvarného konceptu kostýmů, masek a dekorací (Michael Rittstein). 

Po přečtení knihy a zhlédnutí filmu skutečně dospějeme k závěru, že jsme absolvovali spíše dva odlišné příběhy s řadou společných motivů, než dvě verze téhož vyprávění. Zasazení děje do současného velkoměsta (Prahy), bezejmennost hlavního hrdiny, odkazy na reálie (v době natáčení snímku) nedávného totalitního režimu – to jsou jen některé z řady motivů, které již na první pohled kladou výraznou bariéru mezi Němcův snímek a Klímův text. Film se navíc vyhýbá užívání tradičních prostředků adaptací, mezi něž patří například vypravěčský hlas (tzv. voice over). Velmi volně snímek nakládá i se samotným dějem – zatímco některé scény jsou takřka doslovným převodem dotyčných knižních pasáží (např. knížecí námluvy u otce Helgy, knížetem sledovaná schůzka Helgy s uctívaným milencem), jiné zde naopak chybí (výraznou redukcí prošla zejména linie hrdinova šílenství) a nadto přibývají epizody, ba i postavy zcela nové (jednu z nejvýraznějších změn představuje přežití Helgou zplozeného potomka knížete). 

Zatímco volba obsazení a potažmo i herecké výkony do značné míry kopírují charakter (zejména chování a jednání, o něco méně již vzhled) knižních postav, jiné složky filmu (v čele s vizuálním pojetím a hudebním doprovodem) se zasluhují o to, že Němcův snímek je ve výsledku nadmíru svébytným a originálním dílem. Angažmá uznávaného výtvarníka Michaela Rittsteina o sobě dává vědět již od úvodních titulků, prokládaných jeho bizarními motivy přeplněnými a barvami hýřícími malbami. Celému snímku – od kostýmů přes design interiérů až po volbu využitých architektonických objektů – je Rittsteinem vtisknuta specifická futuristická podoba. S množstvím přítomných industriálních motivů pak příhodně koresponduje moderní styl hudby Jana Hammera. 

S přihlédnutím k výše popsaným formálním vlastnostem snímku V žáru královské lásky lze konstatovat, že Němcův film snad více než samotná kniha naplňuje obecnou představu již zmíněného žánru groteskního romaneta, spojujícího v sobě mimo jiné atmosféru gotického románu a rekvizity z řad moderních technických výdobytků a přitom sebe sama znevažujícího sebeironií a teatrálností až ke grotesknosti. Tvůrci snímku nacházejí v rámci filmového média nápadité prostředky pro ztvárnění většiny jazykového materiálu Klímovy knihy, ovšem s výjimkou jeho (pseudo)filozofické složky, nejvíce závislé na slovním vyjádření a proto nejobtížněji vyjádřitelné ryze filmovými prostředky – ta zůstává ve snímku značně okleštěna a výrazněji je zastoupena jen v dialogu Helgy s milencem. 

Navzdory dobovému nepříznivému přijetí Němcova snímku i sebekritickému komentáři samotného režiséra vykazuje film V žáru královské lásky značnou a v tuzemské porevoluční kinematografii zřídka vídanou míru originality a tvůrčí invence, jak snad dokazuje i můj stručný výčet některých v něm využitých prostředků a postupů. Maje na paměti, že filmová adaptace nemá a ani nemůže být věrným převodem knižní předlohy na stříbrné plátno, považuji dotyčný snímek za adaptaci zdařilou, vystihující i obohacující vlastním a zajímavým způsobem podstatu Klímova groteskního romaneta Utrpení knížete Sternenhocha. Oběma dílům je totiž vlastní nejen typicky klímovské úsilí "vidět svět, bytí prizmatem svobodného, do stále nepřístupnějších výšek stoupajícího JÁ" (Josef Viewegh), ale i odvaha experimentovat z hlediska formy i obsahu na poli příslušného umění – snad i proto ani jedno z nich neoslovilo v době svého vzniku širší publikum.   

(in Půlnoční expres IV/MMXIII)

POUŽITÁ LITERATURA:

BUBENÍČEK, Petr: Filmová adaptace: hledání interdisciplinárního dialogu. In Iluminace 22, 2010, č. 1, s. 7-21.
ČESÁLKOVÁ, Lucie: Adaptace. Dostupné ZDE.
Film, dokument, mystifikace. Poslední rozhovor Petra Marka s Janem Němcem. Dostupné ZDE.
PTÁČEK, Luboš: V žáru královské lásky. Dostupné ZDE.
ŠVECOVÁ, Olga: Svět jako horor, svět jako groteska… In Věčnost není děravá kapsa, aby se z ní něco ztratilo: sborník studií věnovaných Ladislavu Klímovi. Olomouc: vydala Aluze. Revue pro literaturu, filozofii a jiné jako přílohu e-1, 2010, s. 24-28.
VIEWEGH, Josef: Několik poznámek o Ladislavu Klímovi. In Sešity pro mladou literaturu a diskusi 3, 1968, č. 26, s. 51-52.
ZUMR, Josef: Klímovo básnické dílo. In Orientace, 1967, č. 3, s. 46-47.